V roce 2002 spatřila světlo fantaskního světa druhá kapitola Turilliho Virtuální Odysey, s podtitulem „Dark Comet Saga“. Ano, tentokrát se přesouváme do hlubokého vesmíru, nicméně základní osu temně futuristického příběhu opět tvoří milostná linie, a tak to má u power metalu být. Vytváří se tím ideální záminka k rozprostření melodramatických melodií, bohatých aranžmá a sborů bouřících s osudovou naléhavostí. To vše na druhé Turilliho sólovce uslyšíme s tím, že se autor pustil do lehkých experimentů, když začal koketovat s elektronickými prvky.
I proto se při popisu materiálu odklonil od formulky „hollywood metal“, kterou vymyslel pro domovskou partu Rhapsody a pro tentokrát přišel s nálepkou „symphonic cosmic metal“. S tvorbou jeho kosmických vizí mu každopádně opět vypomohla sestava, která se podílela na debutovém albu, tedy klávesák Miro a (bas)kytarák Sascha Paeth (oba zároveň dohlíželi na produkci nahrávky), dále bicmen Robert Hunecke-Rizzo a především hrdelní maestro Olaf Hayer, jenž dodává skladbám potřebnou honosnost. Významně mu k tomu dopomáhají nejen zmíněné sbory (a to dokonce ve čtyřnásobné variaci), ale také islandská sopranistka Rannveig (i tu jsme slyšeli na první desce) nebo Amanda Somerville, jež si zahostovala v titulní písni. Tou ale album končí, my se prozatím přemístíme k intru „Aenigma“, které je uvítacím prologem k celému hudebnímu představení.
A už v něm zaslechneme cyber-elektronické hrátky, jež působí velmi překvapivě, a to nejen vzhledem k Lucově autorské minulosti, ale také dlouhé budoucnosti, neboť se k podobným postupům znovu uchýlil - s drobnou výjimkou na následující sólovce - až při tvorbě pro svoji část odtrhnutou od celku Rhapsody Of Fire. Sborové zástupy v intru naznačí příchod čehosi velkolepého, což následné potvrdí rozjezd skladby „War Of The Universe“, která (jak jinak) speedmetalovým tempem vynáší posluchače přímo doprostřed vesmírného dění, v němž však není důvod ke strachu, příběhový soundtrack je totiž optimistický a duši hýčkající v nejlepším Turilliho stylu. Nezbytností je nadýchaný refrén, v případě úvodní písně možná vůbec nejlepší z celého díla. Agilní smyčce, neoklasické přechody a opět rychlá akcelerace prostoupí také navazující song „Rider Of The Astral Fire“, atmosféru však lehce přiostří až hororově laděné dětské popěvky.
Po klidněji vedeném intermezzu „Zaephyr Skies´Theme“ se opět ocitneme ve víru elektronických tanečků, které doprovodí šlapavý chorus a trojnásobně rozvrstvené sólo skladby "The Age Of Mystic Ice". „Prince Of Starlight“ čechrají kytarové kudrlinky a parádně zpěvný bridge, tóny následující balady "Timeless Oceans" zase zdobí epický, filmově výpravný a emoce spolehlivě povznášející refrén. Pokud se však následujících dvou položek týká, ty pro mě vždy znamenaly určitý kvalitativní sestup. Sice je není v žádném případě možné označit jako slabé, nicméně v rámci nejen alba, ale i Turilliovy tvorby zkrátka spadají více k průměru (a vlastně tak symbolicky naznačují "úpadek", jenž v příštích letech nastal - naštěstí dočasně - u domovských Rhapsody). Takže místo aby deska v rámci koncepční story náležitě gradovala, nenabízí dostatečně atraktivní vyjadřovací cestičky a víceméně uměle protahuje témata rozehraná úvodní částí. Naštěstí to již neplatí pro titulní a časově nejrozmáchlejší kompozici, jež si usurpuje pozornost výbušnými chorály, šlapavými slokami, nekompromisně strhujícími klávesami nebo nápaditě vloženým „dýdžejovským“ skrečingem, to vše proloženo napínavými mezihrami a ukončeno hororovými psycho zvuky, kterým kontrují finální osvícené zpěvy.
Za zmínku stojí také bonusy z limitovaných edic, v jejichž nabídce nalezneme verzi písně „Demonheart“ s André Matosem, což ještě není dvakrát zajímavé, naopak položka „Dark Comet´s Reign“ se může pyšnit paušálně líbivou strukturou, ve které nechybí jak pikantně vykroucené sólo, tak prvky připomínající aktuální Turilliho tvorbu (vzpomněl jsem si na song „Prometheus“). Na vinylech se pak objevila instrumentálka „Caprice A Minor“, kterou Luca vzdává hold oblíbeným klasickým skladatelům jako Paganini, Vivaldi nebo Johan Sebastian Bach, a nakonec islandsky odzpívaná skladba „Autumn´s Last Whisper“.
Album „Prophet Of The Last Eclipse“ je bez pochyb výborným dílem, které Turilli tvořil v nejsilnějším autorském rozpuku. Nicméně u mě vždy stálo ve stínu brilantního a jako pírko lehkého debutu. Tehdejší pohodu jsem na druhé Turilliho sólovce nenalezl a i po letech pro mě zůstává poslech zastřen mírnou pocitovou odtažitostí.
|
