Optimistou není lehké být, ale
když už se to povede, jde mnohem lépe žít.
Optimistou, před sebou mít směr,
jednou jsi dole jednou nahoře, a tak to prostě ber.
Liberečtí punk-rockeři Kohout plaší smrt vloni oslavili dvacet let svého života. Výroční dárek, který připravili pro své příznivce, není (zejména v kontextu jejich stylového zaměření) až tak úplně tradiční. Své vzpomínky na uplynulou dvacetiletku shrnuli do knížky, ke které na flashce připojili novinkové EP a tuto kolekci pojmenovali „Nejlepší by bylo mít tučňáka ve vaně…“. Výše uvedená citace textu úvodní písně „Optimista“ (kterou bych navrhoval na oficiální hymnu kapely) dokonale charakterizuje obsah hudební i literární části – i když ani v jednom případě nejde vysloveně o soustavnou řechtandu, ten tradiční kohoutí optimismus opět září na plné pecky.
Jen něco málo přes deset minut trvá letošní příděl Kohoutí muziky. Je vcelku pochopitelné, že ani jedna z pěti skladeb nijak nevybočuje z kolejí, kterých se Kohouti už léta drží. Skočně veselý, nekomplikovaně přímočarý melodický punk-rock s chytrými texty se strašně rychle prožene kolem, zanechá v hlavě spoustu velmi snadno vstřebatelných, silně zpěvných motivů a pochopitelně (největší zbraň Kohoutů) veskrze pozitivní pocit ze skvěle vypointovaného hraní si se slovy. V tomto duchu dokáže skvělého „Optimistu“ zastínit zejména dokonale halekací „Lodivod“, který je vlastně náladovým obrazem vzpomínek muzikantů, zaznamenaných v knize. Co na tom, že jsme „…jako druh zrozeni k vymření“ , když „…šťastně si žijeme, na zdraví pijeme“ , optimismus dokáže šikovný žonglér se slovy basák Krtek propašovat i do myšlenek tajícího sněhuláka a dokonce i do poměrně depresivního tématu ztracené generace. K tomu všemu připočtěte živočišně svižnou muziku a důvod toho, proč má tahle desetiminutovka neomezenou sílu nabít vás energií, je nabíledni. Snad jen závěrečný „Taneční mistr“ díky pomalejším pasážím tu strhující energii malinko vypouští, na druhé straně tento pokles tlaku je kompenzován živým saxofonem.
Je pochopitelné, že nacpat víc než dvacet let (dojde i na první krůčky směrem k hudbě) vzpomínek do (nikterak rozsáhlé) knihy, znamená, že líčení historek ze života Kohoutů je někdy hodně překotné. Svůj pohled v podstatě od kolébky kapely až do její dospělosti nabídnou současní i bývalí členové, nejvíc prostoru pochopitelně mají ti, kteří z těch dvou dekád strávili s Kohoutem nejvíc času, speciální kapitola je pak věnována francouzskému tažení Kohoutů. Každý z vypravěčů představí události z vlastního úhlu pohledu a svým osobitým vypravěčským stylem a jak výše naznačeno, celkové vyznění knihy pak lze charakterizovat výše uvedenou citací – optimismus (byť třeba až po letech) i v těch situacích, kdy Kohoutům asi do smíchu moc nebylo, dělá z výročního „Nejlepší by bylo mít tučňáka ve vaně“ vysmátě optimistický vodopád svérázně vypointovaných historek. Takže Kohouti, dodatečně všechno nejlepší, já si vaše bilancování užil velmi optimisticky.
|
