Alkehol. Jejich fanoušky kapela milovaná a uctívaná, další sortou lidí proklínaná až za hrob. Jedni milují triviální songy o pivu, kořalce a obžerství, jiní poukazují na stále se opakující motivy, jednoduché texty a tříakordové písně, které už dávno po hudební (a místy i textové) stránce vykrádají sami sebe. Alkeholu se ovšem rozhodně nedá upřít, že je to fenomén a jedna z mála kapel, která na svých šestnácti deskách bezezbytku vyčerpává téma chlastu, aniž by nedokázala přijít vždy s několika zajímavými nápady a několika skladbami, které se v koncertním repertoáru dokáží usadit vedle letitých stálic. Bigbítový dunění, není žádný umění, zpívalo kdysi Vítkovo kvarteto. Alkehol samozřejmě není také žádné umění. Ale těžko některá další kapela dokáže tak přesně navodit silvestrovskou atmosféru lépe, než parta Oty Hereše. Stejně dnes bude minimálně půlka národa pod obraz, tak proč k tomu nemít soundtrack.
Projděme se po celé diskografii svérázné pražské čtveřice. Na tomto místě je ale nutné zdůraznit, že bodování samotných alb je možné pouze ve speciální stupnici, té alkeholovské. Tahle kapela je totiž natolik specifická, že s ostatní scénou snad ani nesnese srovnání. Nebo snad zbytek scény s ní? Ať je to jak chce, otevřete si pivo, nalejte rum, pošlete si pro pořádně tlustý kus ovaru...
Alkehol (1992)
Byla polovina roku 1992 a tehdejší spíkr metalového pořadu Gung-Ho na Československém rozhlase, Petr Hanzlík, oznamoval, že Ota Hereš a Petr „Kuna“ Buneš z Kryptoru zakládají nový projekt Alkehol. Sami hlavní protagonisté totiž měli v zásobě dost skladeb, které se do thrashového Kryptoru vůbec nehodily a jim je bylo líto zahodit. Vzniklo tak album, které je pro diskografii Alkeholu jasným mustrem a většinou fanoušků je považováno za to nejlepší, co Ota Hereš a spol. vytvořili. Vždyť také na skladbách „Hospodo nalejvej“, „Na Slamníku“ (pojmenované podle hospody, kde celý Alkehol Hereš s Kunou vymysleli), „Podbabskej stánek“, „O chlastu“, „Travičko zelená“, dodnes stojí repertoár kapely. Rozhodně není bez zajímavosti, že v té době tvořili kapelu jen Hereš s Kunou, kteří prakticky celé album nahráli sami. Ve dvou skladbách tehdy na basu hostoval Filip Robovski z Kryptoru a pro „geniální“ skladbu „Dejvice“ propůjčil hlas Fanánek. Velkou záhadou tehdy byl bubeník s tajemnou přezdívkou A.K., což nakonec kapela vysvětlila s tím, že to byla značka bubenického automatu. (10)
S úsměvem se pije líp (1993)
Debutová deska měla obrovský úspěch a hned po vydání atakovala přední místa tehdejší hitparády. Bylo nutné vyrazit na turné a proto se dává dohromady sestava, která držela vlastně až do loňska, kdy Hereše a Kunu posiluje Tonda Rauer (tehdy Brian) na baskytaru a bubeník Törr Martin Melmus. Turné s Kabátem zaručuje Alkeholu ještě větší renomé a brzy vzniká další deska „S úsměvem se pije líp“. Na ní je cítit, že kapela už neměla v zásobě tak silný materiál jako na debutu, že album vznikalo překotně a proto se na něj dostaly skladby jako „Už jsme zase tady“, „Karel“ nebo „Bránický pivo“, což by mohly být jen B strany singlů. Jsou tu ale i další klasiky, za které rozhodně lze jmenovat titulní věc, lidovou odrhovačku „Buráky“, zpěvnou „Pivo dělá hezká těla“ a „Skérujem se“, kde se jako zpěvák předvedl svým murmurem Melmus. Celkově však o dost slabší než předchůdce. (6)
Alkeholism (1994)
Alkeholism nejde až tak úplně brát jako řadovou desku. Kromě čtyř nových skladeb, z nichž se asi nejvíce chytla klipová „Houbová“ se jedná o dva koncertní záznamy. Jeden z nich pochází z 25. listopadu 1993, kdy kapela vyprodala Lucernu a druhý z jakési pijatyky Na Slamníku. Tohle album spíše představuje jakýsi dárek fanouškům, kteří by na novinku v roce 1994 čekali marně. Prostě taková deska napůl. (5)
Na zdraví (1995)
„Na zdraví“ představuje návrat k formě někdy mezi debutem a druhou deskou. Těm, kteří Alkehol kritizovali za to, že se výrazově vůbec neposunuje, kapela připravila skladbu „Balada o Johnovi“, která je na jejich poměry přece jen propracovanějším kouskem. Ovšem nejvíce album táhnou dopředu dva hity, titulní „Na zdraví“ a skočná „V pátek k večeru“. Úroveň alba pak trochu sráží nepovedené věci „Komu by se chtělo pracovat“ a „Moc se vám nepoved“ a zejména tehdejší době poplatná technoverze „Na zdraví“. V roce 1995 také vzniká nový projekt Harlej, který postavil Tonda Rauer se zpěvákem Vláďou Šafránkem a do kterého se nakonec přidal i Ota Hereš. Že by začínalo tříštění sil? (7,5)
Odpočívej v pokoji (1996)
Přestože Harlej po debutu „Aj mena ou bejby hel“ byli v laufu a rovněž koncertovali po celé republice, našli si Alkehol čas na práci na nové desce. Na ní ještě není znát, že by kapela začínala stagnovat a společně s debutem a „Na zdraví“ patří „Odpočívej v pokoji“ mezi nejoblíbenější alba mezi fanoušky. Zásluhu na tom bezesporu mají titulní skladba, „Jim Beam“ a svérázná coververze Michala Davida „Nonstop“. Za povšimnutí ale stojí i „Ponocný“ nebo „Vesnická“, které naznačuje cestu, kudy se Alkehol bude ubírat v příštích letech. (8)
100% (1997)
Jestliže na „Odpočívej v pokoji“ nebyla cítit ještě nějaká únava materiálu, která by vycházela z drtivého koloběhu deska-turné-deska-turné (což v případě Hereše a Rauera platilo dvojnásob), na „100%“ se tento fakt už projevil. Většina věcí na desce prostě nefungovala tak, jak by si kapela asi představovala a ani sázka na další coververzi „Lejboj“ (tedy „Playboy“ od Ladislava Křížka) už nevyšla tak, jako „Nonstop“. Nejvíce vydařenou a nejvýraznější skladbou celé kolekce pak zůstává „Zase sám“, která jako jediná přežila dodnes ve stálém koncertním repertoáru. (6)
Alkohol, to je moje milá (1998)
Únava už byla citelná a vydavatelská firma Monitor EMI se dožadovala další desky. Alkehol udělali to nejrozumnější, co udělat mohli. Nepustili se nazdařbůh do nových skladeb, ale pro desku „Alkohol, to je moje milá“ předělali staré countryové věci a také skladby Waldemara Matušky, pro které údajně Hereš s Kunou měli vždycky slabost. A skladbám jako „Slavíci z Madridu“, „Růže z Texasu“, „Jó, třešně zrály“, „Ruty šuty“, „Jesse James“ rockový kabátek vyloženě padl. Pomiňme takové přešlapy jako je závěrečná „Nemelem“ a máme tady desku, co je lepší než většina autorské alkeholické diskografie. (9)
Metla lidstva (1999)
Na konci devadesátých let byl Alkehol na svém vrcholu a dokonce už se pomalu začalo dávat rovnítko mezi ně a Kabát, který však brzy utekl do mnohem vyšší sfér. Přesto je „Metla lidstva“ posledním albem pro Monitor EMI (kapela jim pak věnovala ještě kolekci „Pili jsme a budem“, což jsou nově přehrané staré věci, aby se vyvázala ze svazující smlouvy a která má snad jediný smysl v tom, že ukazuje stále hrubnoucí Herešův hlas) a rozloučení to bylo solidní, tedy až na ten odporný obal. Úvodní „Je to prima“ je opět klasická věc, která patří mezi koncertní tutovky a která jasně ukazuje, že Alkehol našli osvědčený recept na své hitovky. Mezi fanoušky si oblibu ještě našli „Až já budu v Mexiku“, „Máme pole makový“ a „Pěkně jsem vyváděl“ (alkoholikova zpověď po prochlastané noci s kocovinou). (7)
Planeta vopic (2002)
Tříletá pauza mezi deskami a přechod k plzeňské agentuře Sokol Power Voice kapele rozhodně pomohl, protože „Planeta vopic“ je svěžejší než leckterý z jejích předchůdců a Alkehol z ní dokázali vytěžit několik hitů, které jsou určující pro jejich další kariéru a které se drží koncertního repertoáru dodnes. V tomto případě se jedná zejména o „Anděl strážnej“ a „Piju jako duha“, kdy druhá jmenovaná je opět rychlopalnou dvouminutovkou s velice úderným refrénem. Překvapila i německá verze dávné „Polibte mi“, v tomto případě nazvaná „Leckt mich am arsch“. (8)
Už se to smaží a peče (2003)
„Už se to smaží a peče“ je pravděpodobně nejoblíbenější deska Alkeholu v novém tisíciletí a to především proto, že se zde kapela nachází ve skutečně vrcholné formě a podařilo se jí dát dohromady hned několik stěžejních skladeb. Opět se jedná o titulní „Už se to smaží a peče“, dále pak zpěvnou „Život je krátkej“, ale i o řadu dalších věcí typu „Bohy už nevzývám“, „Ten kdo chce“, „Dej mi svou duši" nebo „Jak s námi tančí“. I Hereš, časem stále více sklouzávající k mluvozpěvu, zde podává velice dobrý výkon. Tehdejší dobu však poznamenal personální hlavotřes v Harleji, po kterém byl Hereš nucen opustit místo v této kapele, na což se promtpně vrátil k Vlastovi Henychovi, aby obnovil původní Törr. Spekulovalo se, že kvůli situaci v Harleji přijde o své místo v Alkeholu Tonda Rauer, ovšem vše se nakonec uklidnilo a Alkehol pokračoval dál v silném tažení. (9)
Kocovina (2005)
Po hodech vždy přijde kocovina a na Alkehol přišla se stejnojmenným albem. Opojeni úspěchem „Už se to smaží a peče“ se vrhli do další práce, jenže Hereš byl zaneprázdněn prací na comebacku Törru, Rauer táhl vzhůru svůj Harlej a Kuna stále snil o nějakém nejlépe deathmetalovém či thrashovém projektu. Na „Kocovině“ to prostě bylo znát už od doby, kdy vyšla, protože už první představená skladba „Sláva vítězům“ působila hodně těžkopádně a u fanoušků se nechytla. Stejně jako většina věcí z tohoto alba. Úspěch slavil jen „Pan vodka“, „Pijeme s láskou“ a „Rozlezem se v červy“. (5)
Dvanáctka (2006)
To „Dvanáctka“ fungovala mnohem lépe. Velice silný úvod „Je to k nevíře“, „Startujem“, „Dáme si do těla“ a „Pivečko mý“ se kapele opravdu povedl a fanoušci to kvitovali po lehkém zakolísání s „Kocovinou“ s povděkem. Po letech od „Skérujem se“ se jako zpěvák opět projevil Melmus, když se vytáhl s „Jedenáctým přikázáním“, což mělo být v tomto případě – neumyješ!. Dvanáctka tak představuje návrat do formy, přestože hranice, kterou kapela dosáhla s „Už se to smaží a peče“ zde nebylo dosaženo. (8)
Johoho (2008)
Pomalu se začínalo stávat pravidlem, že po silné desce přijde Alkehol s trochu slabším počinem a tak je tomu i v případě „Johoho“, i když ten rozdíl není tak propastný jako mezi „Už se to smaží a peče“ a „Kocovinou“. Tady by se dalo říct, že všechno sice má své místo, všechno je tak nějak v nejlepším pořádku, akorát chybí skutečně silné věci. „Už se zase potácím“ nebo „Než mě nasypou do urny“ mají všechny alkoholovské atributy, ovšem přece jen si člověk vzpomene na řadu jiných věcí, které by chtěl při koncertě slyšet raději. Ale standardu bylo docíleno. (6)
Pojďme se napít (2010)
Zde je zase o trochu lépe, zejména když se kapele povedl takový úvod jako je „Zmaštěnej“, přesto, kde že loňské sněhy jsou. „Pojďme se napít“ představuje standardní desku v novodobé diskografii Alkeholu, která má pár záchytných míst a poté také pár těch, které si snad nikdy nezapamatujete. Kapela už se také usadila ve svém teritoriu, kdy už bylo jasné, že z ní nový Kabát nikdy nebude, ale také to, že na koncertech v menších halách a venkovských areálech bude mít vždycky slušně zaplněno. (7)
Do bezvědomí (2012)
Z Alkeholu se stala už naprosto svobodná kapela, která si desky vydává na své náklady. Nikdo je do ničeho netlačí, nikdo jim neříká, co mají dělat. Kapela už vlastně ani nemá potřebu vydávat nové desky, protože koncertně si rozhodně vystačí s tím, co má a z nových kolekcí je jen minimum skladeb, které by se staly jejími klasikami. To je i případ „Do bezvědomí“, kde se jakžtakž chytla „Zlatej grál“ a Víc než vám dokážu říct“. Celkově se deska pohybuje ve velice lehkém nadprůměru. (5,5)
R.U.M. (2014)
R.U.M.? Rauer uchlastal Melmuse, jak někdo trefně poznamenal na internetu? Melmus skutečně po vydání této desky kapelu opustil (nahradil jej Herešův spoluhráč z Törru Radek Sladký) a Alkehol tak doznal první změny sestavy za více než dvacet let. Jinak je to ale jediná změna, která přišla. „R.U.M.“ je prakticky nachlup to samé jako bylo „Do bezvědomí“ a opět v tomto případě platí, že žádný velký hit se kapele z desky vyloupnout nepovedlo. Ale kdo by to řešil, na koncertě je to stejně jedno. Vždyť každý chce „Hospodo nalejvej“. A „Poslední pitka vzplála“? Kruh se uzavřel? (5)
Příští rok má Alkehol rozhodně co slavit. Bude mu totiž už pětadvacet. Proto ti, kteří mají tak odolná játra, že dočetli až sem, mohou ještě pozvednout půllitr nebo panáka, připít ještě jednou na zdraví a nebrat všechno tak vážně. Ale pozor na kocovinu, ta už bývá po pětadvaceti prochlastaných letech pořádně silná. Snad z ní pomůže zítřejší novoroční, pěkně ostrá polévka...
|
