Když zazní název Kaato, možná to něco řekne zatím jen pár zasvěcencům. Ovšem když se řekne jméno amerického zpěváka, kytaristy a producenta Mitche Malloye, už leckdo zbystří. Malloy totiž léta patří za zdatného umělce, který si libuje někde na pomezí AOR a hard rocku a právě v těch kruzích patří mezi uznávané veličiny. V případě Kaato ale Malloy není tím hlavním tahounem, přestože by se to podle síly jeho jména mohlo zdát. Celý příběh má totiž složitější pozadí. Za jasného a nepopiratelného vůdce Kaato lze považovat malého Australana, plážového blondýna Kurta Lowneyho. Ten svůj projekt nosil už delší dobu v hlavě, až se nakonec vypravil do amerického Nashvillu, kde se spojil právě s veteránem Malloyem.
„Spolupráce mezi Kurtem a mnou byla výtečná,“ rozplýval se Malloy a brzy se stal i kmenovým členem kapely, kterou Lowney stavěl. Kromě něj přibyl ještě Lowneyho známý z Austrálie, basista Mika Nuutinen a další kytarista Tristan Avakian. A od té doby Kaato, jejíž všechny skladby jsou dílem Lowneyho a Malloye, vystupují jako regulérní kapela. Debutu se dočkala v polovině loňského roku. A přestože jej do světa nerozšířila s bůhvíjakým humbukem, album nazvané prostě a jasně „Kaato“ si pozornost zaslouží.
Kvůli angažmá Malloye je jasné, oč se bude jednat, přestože na svých facebookových stránkách kapela píše, že představuje novou progresivní rock n`rollovou partu. Progresivní? Ech… Ono je to složité i s těmi vzory, co kapela uvádí. Píší o Black Sabbath, Led Zeppelin nebo Fleetwood Mac, ale z jejich hudby tyhle kapely zrovna dvakrát neslyšíte. Možná ještě tak ti Cheap Trick… Ale propagační řeči jsou propagační řeči, to je jedna věc a hudba samotná je věc druhá. A ta je v případě Kaato více než slušná.
Kromě dobrých až výborných skladeb je velikým pozitivem spojení mladického nadšení se zkušeným Malloyovým pohledem a producentským umem. Proto se dá hovořit o tom, že debutová deska Kaato strčí většinu alb svých vrstevníků ve stejném ranku (tady se pohybujeme na území hair metalu s vlivy AOR) s přehledem do kapsy. Spojení Malloyova nadhledu a výtečného Lowneyho zpěvu (občas lze zaslechnout podobu s charismatickým hlasem zesnulého Janiho Lanea z Warrant) s prakticky dokonalým songwrittingem působí velice přitažlivě a vy máte pocit, že posloucháte jeden hit za druhým. A to se může jednat o úvodní, svižnou „SDRnR“ nebo klasičtější „Time Still Stands“, stadionové hity „Clean As A Whistle“ a „High Time“ či baladu „Like A Blade“, která je tak silná, že byste podobnou na posledních deskách Aerosmith nebo Bon Jovi hledali marně.
Pochopitelně by se zde našly i nějaké mouchy, ale ty nemá ani moc cenu vyjmenovávat, protože pozitiva drtivě převažují. Díky nim je dobré mít kapelu stále v hledáčku, protože nových, opravdu silných kapel se za poslední roky urodilo pramálo. Kaato tak mohou být takový utajený tip na objev loňského roku.
|
