Na kapelu Babylon A.D. si dnes vzpomene asi už jen zasvěcenec do tajů takřka magických příběhů ze Sunset Stripu konce osmdesátých let. Tahle parta, původem ze San Franciska, rozhodně nepatřila mezi ty, kterým přálo takové štěstí, aby svá alba dotáhli na platinové meze a vyhřávali si cemr v obřích vilách v Hollywood Hills. Babylon A.D. nebylo dopřáno tolik hitů, jako měli na svém kontě Mötley Crüe, Poison či Warrant, ovšem i pohlaváři z MTV jim ukázali svou náklonnost, když do vysílání zařadili jejich singly „Hammer Swings Down“ a „Bang Go The Bells“ z epoynmního debutu z roku 1989. Kapela ale následně zapadla, jejich druhé album „Nothing Sacred“ se dostalo na trh až v roce 1992, kdy už někdejší hairmetaloví desperáti měli reputaci prašivých psů.
I když se kapela několikrát během následujících let vrátila, jednou dokonce i s řadovou deskou „American Blitzkrieg“ (oproti prvním dvěma albům se jedná o mnohem slabší dílo), těžko se dá dnes považovat za funkční, přestože má ve statusu pořád „aktivní“ a to od dalšího reunionu v roce 2013. Tomu nahrává i fakt, že frontman Derek Davis je spíše na sólové dráze, kde v prvních dnech letošního roku vydává své druhé album „Revolutionary Soul“. Desku nadmíru překvapující, ale na druhou stranu i velice osvěžující.
Když před pěti lety Davis vydal svůj sólový debut „Re-Volt“, navazoval tak trochu ještě na tvorbu své domovské kapely, přestože se na desce objevily vlivy, které by Babylon A.D. do svého repertoáru nikdy nepustili. Jenže s „Revolutionary Soul“ zachází dál, mnohem dál a naprosto se vzdaluje od toho, co kdysi jako blonďatý frontman s bujnou kšticí předváděl se svou kapelou za zády. „Revolutionary Soul“ totiž ani v nejměnší není hardrocková deska. Kytarová hudba je na ní sice slyšet, ale je natolik rozmanitá, že člověk má co dělat, aby mluvil vůbec o rockovém albu. Z toho důvodu je Davisovo album hodně odvážně, protože přece jen řada jeho souputníků (právě z té hairmetalové éry) se dnes zuby nehty drží toho, co je kdysi udělalo známými a chvíli i solidně živilo, než aby se pouštěli do experimentů. Proto v tomto ohledu je nutné před Davisem smeknout.
Jasnou odpověď, jak by mohlo „Revolutionary Soul“ znít, dává hned titulní věc umístěná na samém začátku alba. Kytary pouze mandlově kloužou, výrazné šlehy dechů dodávají uvolněnou atmosféru a rytmika vesele funkuje. A samotný Davis? Jeho hlas připomíná o trochu slabší mix Davida Coverdalea a Glenna Hughese, přičemž se samozřejmě nepouští do zdrcujících výšek druhého jmenovaného. Oproti Babylon A.D. má Davis dnes mnohem více soulový a bluesový projev, což je samozřejmě dáno příklonem jeho tvorby k těmto žánrům.
Pozitivním zjištěním je rovněž to, že Davis umí napsat dobrou skladbu i bez toho, aby využíval berliček své někdejší kapely, kde se opíral zjeména o kytaristu Dannyho De La Rosu. Na „Revolutionary Soul“ je sám za sebe a proto si může dovolit víc. I proto je tu například strhující „Vicious Heart“, kde je důraz kladen na akustickou kytaru a zejména hlas hlavního protagonisty. Ten je tahounem celé kolekce i ve skotačivějších věcech, jako jsou zmíněná titulka, „Think About It“ nebo „Nobody Knows You When You`re Down And Out“, což je bezmála sto let starý bluesový standard (v roce 1923 jej napsal Jimmy Cox), který stojí na výrazném kytarovém kvákadlu. Vlastně jediné, co se zde nedá očekávat, je pořádně metalověji nabušený hit.
„Revolutionary Soul“ tak představuje první velké letošní překvapení. Už jen tím, že se Davis dostává opět do povědomí (jeho debutová deska vyšla v naprosté tichosti), ale tím, že se dokázal odprostit od minulosti a věnuje se hudbě, která je jeho srdci dnes nejbližší. Bez přetvářky.
|
