Jestli by se o nějaké kapele dalo říct, že zamrzla v čase, platilo by to beze zbytku pro Australany White Widdow. Jejich novinka „Silhouette“, ostatně jako i předchozí trojice alb, je jasným příkladem amerického rádiového hard rocku (AOR chcete-li) zhruba kolem roku 1981 nebo 1982. Možná, že v Austrálii si ještě dodnes myslí, že největší kapela na světě jsou REO Speedwagon a hitparády pořád bourají Journey, Survivor a Foreigner. Ovšem, znáte to, proti gustu…
White Widdow jsou poměrně mladá kapela, která se dala dohromady v roce 2008, tedy ani ne před deseti lety. V době, kdy jejich milovaný styl už byl více než čtvrt století za svým zenitem (když za něj budeme počítat rok 1981 s deskami „4“ od Foreigner a „Escape“ od Journey), ovšem v domovském Melbourne si brzy udělali docela slušnou reputaci. Oni na to tihle mladí protinožci jdou totiž docela chytře. Nedá se jim totiž vyčíst, že by byli kopírkou té či oné kapely a navíc, a to je nejdůležitější, umí složit opravdu dobrou skladbu s výrazným refrénem. A to je v AOR nejpodstatnější.
Výše zmíněné platilo pro jejich první tři desky, platí to i pro čtvrtou „Silhouette“. White Widdow opět rozehrávají pestrou paletu uchu ladících zvuků, kterým dominuje výrazná a funkčně zahraná kytara, která se ale nehrne dopředu s ultrariffy, ale spíše maluje celkovou stavbu skladby, vyhrává nejrůznější motivy a působí skutečně tak, aby byla snesitelná i pro FM stanice. Tam sice White Widdow (na rozdíl od svých vzorů) nikdy neproniknou, protože doba je už dnes jinde a mladé posluchače tahle hudba osloví asi jen těžko.
Přitom, ať si člověk vezme ze „Silhouette“ jakou chce skladbu, vždycky narazí na potenciální hit. I když je za všech okolností neškodný a někde dozná určité újmy, jako třeba totálně přežitými klávesami v úvodní „Stranded“ nebo nefunkčním refrénem v „Living For The Night“, těžko lze kapele upřít fakt, že se jejich hudba dobře poslouchá. Pro někoho to sice může být produkt na jedno použití, ale nápaditost skladeb „Surrender My Heart“, „Last Chance For Love“ nebo „Smile For The Camera“ je neodiskutovatelná, i když by snesly alespoň o trochu ostřejší zuby.
White Widdow se tak drží suverénně svého stylu, který si vytyčili debutovým albem z roku 2010. Kdo tehdy přistoupil na jejich hru, nebude novou deskou ani náhodou zklamán. Koho neoslovili tenkrát, ten už na ně dávno zapomněl a jejich novinku si rozhodně nepustí. Přesto se ale jedná o nadprůměrnou nahrávku, která by v osmdesátých letech platila (ve svém stylu) za jednu ze zdatnějších. Dnes se musí spokojit se šestibodovým hodnocením. Ovšem vášniví milovníci AOR nechť si dobré dva bodíky ještě přihodí.
|
