Když jsem tuhle exotickou kapelu v roce 2010 objevila s jejich druhým albem „Desert Call“, měla jsem okamžitě jasno, že jejich tvorba rozhodně stojí za sledování. Když hned o rok později vydala následovníka „Tales of the Sand“, který byl obrovským krokem kupředu na všech frontách, předpovídala jsem v recenzi, že by se jim mělo brzy dostat velké pozornosti širšího publika. Což se ale vyplnilo jenom napůl a pak se po Myrath na pět let slehla zem. Minulý rok ale znamenal čtvrté album „Legacy“, turné se Symphony X a konečně také ten zlom kariéře, který si tihle Tunisané zasloužili už s albem minulým.
Když se trochu poučíme o současné situaci v Tunisku, dává smysl, že se kapela na nějakou dobu stáhla do pozadí. Od revoluce v roce 2010 se sice země dočkala pár klidných let, ale zhruba od roku 2014 se situace začala znovu destabilizovat. Je tedy dost s podivem, že během tohoto období kapela dokázala přijít se svým doposud nejsilnějším materiálem. A pokud mluvíme o raketovém vzestupu v posledním roce, je potřeba zmínit šedou eminenci kapely – Kévin Codfert je totiž nejen producentem kapely, ale také spoluautorem některých skladeb, nahrál na album některé kytary a piáno, hraje kapele v klipech a mimo jiné v případě nouze zaskakuje při koncertech za klávesami. A podle mě je úspěch Myrath z velké části výsledkem právě jeho tvrdé práce. Vypadá to, že kapela má kolem sebe úzce spolupracující okruh lidí, jejichž snažení konečně začíná přinášet zasloužené ovoce v podobě pozornosti posluchačů. Pochopitelně, všechno tohle by bylo k ničemu, kdyby chyběl talent. A ten Myrath tedy rozhodně neschází.
Není třeba držet se v hodnocení alba při zemi. Myrath jsou jednou z nejoriginálnějších kapel na scéně a ten power/prog s arabskými vlivy jim koluje přímo v žilách. Jejich největším plusem ale paradoxně není originalita sama o sobě, ale to, že ji posluchači zbytečně necpou až do krku. Jejich národní motivy a vkusné orchestrace jsou použity přesně v takové míře, aby to kapelu odlišovalo od ostatních, nikoli však příliš mnoho, aby jimi byla hudba přesycená a na nic jiného nezbyl prostor. A to platí i o arabsky zpívaných částech textů, kterých je na posledním albu méně, než na tom předchozím. Ve větší míře se vlastně jejich mateřský jazyk objevuje jenom v „Nobody`s Lives“, v několika jiných skladbách pak jen sporadicky. Navíc, frontman Zaher Zorgati je jedním z nejzajímavějších zpěváků na scéně, který na sobě stále maká a zní album od alba lépe - stačí srovnat jeho současný výkon s tím na „Desert Call“. Na jeho typické technice zpěvu je rozhodně znát vliv „domácí“ kultury, nikoli však natolik, aby to „západního“ posluchače nějak rušilo. Vše je jednoduše perfektně organicky začleněné a přirozené, namísto toho, aby to bylo za každou cenu. A pak je tu také perfektní produkce (tohle album má opravdu nádherný zvuk) a výrazné zlepšení na pozici bubeníka. „Nováček“ Morgan Berthet je sice s kapelou už od roku 2011, „Legacy“ je ale první album, které nahrál.
Je prakticky nemožné vyzdvihnout vrcholy alba, protože každý je v jeho rozmanitosti bude hledat někde jinde. Úvodní energií nadupaná pecka „Believer“ je jednoznačně nejhitovější skladbou v historii kapely. Toho popěvku z ní se prostě nezbavíte, ať chcete sebevíc. Tady nejvíc vylézá na povrch, že kostrou jejich hudby je prostě obyčejný pořádně řízný power/prog, který dokáže táhnout sám o sobě a že jejich melodie jsou natolik silné, že se za originální vlivy nemusí schovávat – naopak je jenom využívají ve svůj prospěch a posouvají to celé na úplně jinou hudební rovinu, kde jen těžko hledají konkurenty. Ačkoli i zbytek alba je chytlavý, přeci jenom se víc drží předchozí tradice a nasává různé hudební inspirace jako houba. Máme tu tvrdé a temné kousky jako „The Needle“ nebo „Storm of Lies“, epické skladby „The Unburnt“, „Duat“ nebo procítěnou baladu „I Want to Die“, které dávají naplno vyniknout skvělým orchestracím a v neposlední řadě exotické skladby, které mají větší množství arabských vlivů, jako „Get Your Freedom Back“ (která hodně připomíná předchozí album „Tales of the Sand“) nebo zmíněná „Nobody`s Lives“ s arabsky zpívaným refrénem. Mým osobním favoritem je pak úplně se vymykající „Endure the Silence“ (na kterou kapela natočila úžasně zpracované lyric video, možná nejlepší, jaké jsem kdy viděla), která má dokonce jazzový nádech a úvodní a závěrečná část jsou nasáklé komorní atmosférou salónní hudby. Stejně rozmanité jako hudební vlivy jsou i texty skladeb – od jasných narážek na revoluci v zemi, přes knižní ságu Píseň ledu a ohně („The Unburnt“) po egyptskou mytologii („Duat“). Přes nehynoucí optimismus („Believer“) až po zoufalství a temné vize ztracené generace („The Needle“).
„Legacy“ (což je mimochodem technicky vzato eponymní album, protože „Myrath“ znamená v arabštině „odkaz“) je prostě a jednoduše nápadité, rozmanité, originální, vášnivé, procítěné a především neskutečně zábavné od začátku do konce, nehledě na to, kolikrát ho protočíte. Myrath se povedlo něco, co si už pěkně dlouhou dobu zasloužili díky svému talentu a tvrdé práci (přeci jen, prosadit se z takové země jako Tunisko je samo o sobě obdivuhodné) a dosáhli toho bez nutnosti jakkoli sejít z cesty, na kterou se vydali už se svým druhým albem. Za mě album roku 2016, a to bez debat a s velkou převahou.
|
