Minulý rok byl v mnoha ohledech velmi podivný a jsem dost ráda, že už je za námi. Na druhou stranu, co se týče nálože muziky, nemůžu si stěžovat ani v nejmenším. Naprostá většina kapel, na které jsem vsázela, přišla s opravdu silnými alby. Obzlášť progová scéna rozhodně nestrádala a mě velice těší jak skvělá forma některých klasiků, tak hromada nových jmen, které mají na to se v budoucnu mezi klasiky počítat – a to nejen z žánrových supervelmocí, ale i zemí, kde bychom většinou tak kvalitní hudbu hledali lupou. Zároveň s tímhle osobním výběrem si sypu popel na hlavu, protože obsahuje několik mých obřích recenzních restů, které ale velmi brzy hodlám napravit.

1. MYRATH – Legacy
Perla pouště, hudební poklad z Tuniska, nádherný zážitek od začátku do konce. Nad touhle kapelou bych se mohla rozplývat donekonečna, pro víc superlativů viz recenze. Už když deska vyšla, bylo mi jasné, že bude v bilanci hodně vysoko, ale nakonec její první pozici nic neohrozilo, jakkoli skvělá alba ještě po zbytek roku vyšla.

2. DGM – The Passage
Italská (a obzvlášť ta progová) scéna poslední dobou opravdu válí. DGM novým albem nejen potvrdili svoji formu, ale dokonce překonali skvělé předchozí album. Mark Basile má parádní hlas a při poslechu nezbývá, než obdivovat jejich cit pro melodie. K desce jsem se dostala trochu se zpožděním až závěrem roku, přesto nakonec dokázala převálcovat i výtvory mnohem slavnějších kolegů.

3. CIRCUS MAXIMUS – Havoc
Tady už jsem se se superlativy také dostatečně vyřádila v recenzi. „Havoc“ opravdu pořád ještě roste s každým poslechem a ta nápaditá a odvážná tvář, kterou si kapela vytvořila s předchozím „Nine“, je pro mě jednoznačně řadí mezi to úplně nejlepší, co se dá na scéně najít. A „After the Fire“ je dost možná skladbou roku.

4. DYNAZTY – Titanic Mass
Tihle mladí Švédové prostě válí. Od „Renatus“ má jejich hudba to něco „extra“, co mě nutí si je pouštět pořád dokola. Je to chytlavé, má to koule a hlavně je to po okraj nabušené obrovským množstvím energie a dravosti. A navíc, Nils Molin je jednoduše neuvěřitelný zpěvák.

5. EVERGREY – The Storm Within
Tady se obzvlášť stydím, že jsem se ještě nedostala k tomu, abych napsala recenzi (opravdu brzy to napravím, to můžu slíbit). Vážně nestačím zírat, co se s Evergrey děje od roku 2014 a jejich podivného kolotoče se staronovými členy kapely. Teď už můžeme říct s jistotou, že to téhle stálici rozhodně prospělo. Velmi klasicky znějící album, které zároveň nezanevřelo na přirozený vývoj. A jako obvykle nabušené emocemi a s tradičně nádhernými texty. Přesně to, co od téhle kapely očekávám.

6. PRETTY MAIDS – Kingmaker
Ne, pořád nějak nepobírám, co se s těmito veterány stalo v roce 2010, kdy očividně chytili druhý dech, díky kterému se z nich stala jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Třetí úžasné album v řadě, nabušené takovým množstvím energie, kterou by jim mohli závidět i o polovinu mladší muzikanti. Nádherné melodie, silné hitové skladby a jednoduše radost poslouchat.

7. NIGHTMARE – Dead Sun
Jednoznačně největší překvapení v první desítce. Tihle Francouzi už nějakou dobu pouze stagnovali a když jsem se dozvěděla, že Jo Amore bude za mikrofonem nahrazen, větřila jsem totální propadák. Jenže, stal se přesný opak. Maggy Luyten obdivuji už dlouho jako jednu z nejlepších ženských zpěvaček vůbec a její hlas do Nightmare dokonale sedí. Kapela udělala odvážný tah, který vyšel perfektně, přitvrdila a zároveň přišla se silnými melodiemi, které u ní předtím nebyly samozřejmostí. Změna v sestavě přinesla svěží vítr a díky tomu je pro mě „Dead Sun“ nejlepším kouskem v jejich diskografii od alba „Cosmovision“.

8. DELAIN – Moonbathers
Delain se nebojí vývoje a to je jenom dobře, protože díky tomu přišli s albem, kterému sice chybí vlásek k perfektnímu „We Are the Others“, ale nabízí rozmanitost, originalitu a nepřeberné množství silných momentů. Pro mě nejlepší kapela žánru.

9. LANFEAR – The Code Inherited
Pro Lanfear mám od předchozího „This Harmonic Consonance“ obrovskou slabost. Na téhle kapele je prostě něco zvláštního. Jsou temní, jsou mraziví a jsou neskutečně intenzivní. Tohle album je trochu těžký oříšek, protože šetří melodiemi, o to víc je ale potřeba ocenit, jakým způsobem mě naprosto vtáhne pokaždé, když ho poslouchám. A Nuno Miguel de Barros Fernandes vlastní velice osobitý vokál, ze kterého mám vždycky zaručeně husí kůži.

10. DYSCORDIA – Words in Ruin
Belgie není zrovna metalová velmoc, ale tihle progově založení pánové, přestože mají na kontě teprve dvě alba, silně aspirují na budoucí klasiky žánru a pro mě jsou jedním z největších objevů posledních let. Hromada nápadů, osobitý styl a hlavně hodně silná atmosféra. A tak i přesto, že si na scéně ještě nedobyli pevné místo, příčka v téhle bilanci jim patří naprosto zaslouženě.


Těsně pod čarou (abecedně):
ALMAH – E.V.O
Edu Falaschi se zase jednou pořádně vytáhl a přišel s velice přesvědčivým albem plným skvělé atmosféry a silných melodií, díky kterému mě zase o něco víc těší, že si rozmyslel své rozhodnutí pověsit zpěv na hřebík.

AMARANTHE – Maximalism
Nejlepší od debutu. Obrovský příval energie a přesně to, co od téhle kapely čekám. A nakonec i tolik diskutovaná „That Song“, která mě na první poslech tak vyděsila, se mi začala nějakou záhadou líbit...

AVANTASIA – Ghostlights
Je trochu zvláštní, že se albu nepovedlo protlačit do první desítky, přestože jsem s ním rozhodně nespokojenější od vydání „The Scarecrow“. Ale ačkoli má několik opravdu silných skladeb, byli tu minulý rok prostě i lepší...

CIVIL WAR – The Last Full Measure
Protože jinak bych doma dostala nakopáno :)

COP UK – No Place for Heaven
Téhle desce mělo původně patřit desáté místo, ale nakonec je Dyscordia porazila. Opravdu jen o vlásek. Tahle britská banda vydala své první album jako Crimes of Passion a pod novým jménem přinesla následovníka, který je mnohem přímější a hitovější, než experimentální první album. Vysoce návykové melodie a pohodová deska, která se neohrála ani poté, co můj přehrávač okupovala po dlouhou dobu víc, než se sluší (můj last.fm účet mi dokonce tvrdí, že je to moje vůbec nejposlouchanější album za rok 2016).

FATES WARNING – Theories of Flight
Fates Warning jsou naprostou jistotou. Je až neuvěřitelné, jakou formu tahle kapela drží. Jejich zatím poslední počin patří rozhodně k tomu nejlepšímu na progové scéně a všichni fanoušci si musí spokojeně mnout ruce nad tím, jak silný materiál jim kapela opět naservírovala.

NORDIC UNION – Nordic Union
Ronnie Atkins podruhé. Úžasně pohodové hardrockové album plné skvělých melodí a silných refrénů. Častokrát jsem se k němu vracela, když jsem se nemohla rozhodnout, co si chci pustit. Jsem si naprosto jistá, že jméno Erik Martensson uslyšíme na scéně v budoucnu pořádně hlasitě.

TEMPERANCE – The Earth Embraces Us All
Tihle Italové patří mezi těch pár female fronted kapel, které si hodně užívám, hlavně díky tomu, že mi moc sedí sympatický hlas, kterým vládne Chiara Tricarico. Kapela vychrlila už třetí album během tří let a rozhodně je to jejich doposavad nejpovedenější a nejvariabilnější kousek. Kytarista kapely Marco Pastorino (mimo jiné Secret Sphere) očividně trpí kreativním přetlakem a díky tomu se v mojí bilanci nakonec usadil hned třikrát.


Objevy roku:
LIGHT & SHADE – The Essence Of Everything
Tohle je vážně pecka. Debutové album mezinárodní kapely, která má jádro ve dvou členech Temperance (Marco Pastorino a Luca Negro), doplněné o zkušeného Alexe Landenburga za bicími a pro mě největším novým objevem mezi ženskými hlasy Adrienne Cowan. Je to především její naprosto šílená vokální technika, která tohle album povyšuje na něco speciálního – je jako trojhlavá saň a každá z těch hlav vládne jiným typem hlasu. Silně návykové.

SUNBURST – Fragments of Creation
Chybí vám na scéně Roy Khan? Je tu řešení – když trochu přivřete uši, mohlo by se dokonce zdát, že tihle Řekové na nás hrají habaďůru, mají tajně za mikrofonem jeho a Vasilis Georgiou je jenom fiktivní. Vynikající debutové album, jsem moc zvědavá, co pánové předvedou v budoucnu.

VIRTUAL SYMMETRY – Message from Eternity
A Marco Pastorino potřetí (ještě, že těch kapel nemá ještě víc, tohle už začíná být divné), tentokrát na pozici zpěváka na debutu velice zajímavé progové kapely. Všechny tři objevy pocházejí trochu netradičně z jihu a musím říct, že především italská scéna celkově je poslední roky zdrojem mnoha velmi příjemných překvapení.