Sepultura. Jméno, které není nutné představovat, přestože veškerá jeho síla pramení z dávné minulosti. Novodobá tvář kapely nese značně jiné rysy, jimž stále neschází určitý podíl osobitosti, výraz ale postrádá jednoznačnou auru atraktivity, se kterou strhávaly – a stále strhávají – desky Brazilců z přelomu poslední dekády minulého století. Aktuální zajímavost Sepultury tak spočívá hlavně v tom, že nikdy není úplně jasné, s čím čtveřice muzikantů vyrukuje na nové studiovce.
Pokud se alba "Machine Messiah“ týká, to je opravdu velmi odlišné od předešlé nahrávky z roku 2013, jež přinesla brutální, noise´n´deathovou masáž s ozvuky industrialu, kdežto tentokrát se nebesa pročistila, hudba je úhlednější a Greenovi je zase jasně rozumět. Což ale není nutně míněno jako lichotka. Zatímco minule se pod na první dojmy nepřístupným obsahem dal postupně rozkrýt nemalý podíl chytlavosti, nyní je vlastně všechno naruby s tím rozdílem, že pod nablýskaným vrškem nejsou vždy k nalezení dostatečně atraktivní motivy. A to přesto, že pokud se rozmanitosti týká, není si v případě čtrnácté řadovky Brazilců opravdu na co stěžovat.
Podstatný vliv na progresivním tahu díla má spojení se švédským producentem Jensem Bogrenem, který, krom toho, že dokázal zajistit výtečný sound, občas vnikl i do samotného procesu tvoření, aby jej podpořil svými dlouholetými zkušenostmi. Díky němu např. uslyšíme symfonické pasáže, jež má na svědomí skutečný orchestr, nikoli počítačové triky. Úvod nahrávky v podobě titulní skladby je nicméně pozvolný, začínající akustickým vybrnkáváním s jemným průnikem sólující kytary. Také Greenův projev je klidný, málem hypnotický, jakoby posluchače nenápadně omotával hadími frázemi a posléze uštkl ve formě naléhavého řevu. Píseň je každopádně plně funkční a znamená předčasný vrchol díla, neboť další průběh už obdobně sofistikované tvůrčí hrátky nenabídne, na škodu je také víceméně totální absence melodického zpěvu, který v úvodní položce Greenovi velmi sluší.
Druhý song "I Am the Enemy" znamená přímočarou crossover-thrashovou palbu s řeznicky odsekanou mezihrou jako bonusem. O kulervoucnosti skladby není pochyb, zvlášť s ohledem na existenciální lyrickou nitku, kterou krvavá jehla protkne celé koncepčně laděné album. Brazilci v něm upozorňují na nebezpečí technologicky předimenzované společnosti, pokud se však hudební dramaturgie týká, není vždy jasné, o co pánům přesně jde. Následujících pět položek totiž zase zabrousí do jiných, konkrétně moderně rozvlněných vod ala Machine Head, ve kterých bude kladen důraz na tvorbu atmosféry za pomoci nejrůznějších nástrojů, výsledek ovšem až tak odzbrojující není. Sice nejednou zavadíme o kvalitní momenty, viz třeba „řecké“ kytary, sedmdesátkové klávesy a punková dynamika v celkově hravé instrumentálce „Iceberg Dances", postupně však začnou chybět nápaditější motivy, autoři se příliš zahledí do snahy o co nejvrstevnatější stavbu písní, až téměř eliminují jejich vtahující feeling. Problém mám také se samotnou podstatou instrumentální variability, jako např. v položce „Phantom Self“, kde nejprve zaujmou Greenovy úsečné fráze nebo kytarové špeky mistra Kissera, pak ale zazní arabské prvky, jakoby vypadlé z poslední řadovky tuniské party Myrath, které jsou do skladby vloženy samoúčelně, na efekt, a u nichž mi zcela uniká jejich smysl v logistice písně, ať už hudební nebo textové.
Rytmické zrychlení v závěrečné části alba, konkrétně v kusech „Silent Violence“ a „Vandals Nest", přijde po předešlém dění náramně vhod, nicméně rozporuplné pocity se stejně vyladit nepodaří, jelikož obě palby - plus opus "Cyber God" - nakonec vyznívají dosti tuctově. A tak můžeme na novinku Sepultury nahlížet jako na chvályhodnou snahu o nalezení dalších tvůrčích cest, pokud se však chytlavosti týká, v té zůstávají brazilští autoři mírně pozadu a v podstatě nijak nevybočují z širého zástupu obdobně laděných spolků.
|
