Peter Crowley o sobě již dal vědět nepříliš zajímavou orchestrální a hlavně pouze instrumentální hudbou. Nyní se spojil se zpěvačkou Elisou C. Martin a nachystal tak vydařené album „Conquest Of The Seven Seas“, zaměřené na milovníky symfonického metalu, že při jeho prvním ochutnání jsem si říkal, že se pootočila se asi zemská osa nebo božstva olympská zase jednou zaúřadovala v přerozdělování talentů.
Začněme ovšem trochu netradičně negativy. Peter sice dokázal napsat a naaranžovat placku, která snese srovnání se skvělým debutem Fairyland, možná by snad i zkousla komparaci s ranými Rhapsody, ale k oběma těmto metám (hlavně té druhé, pochopitelně) ještě cosi chybí. Oproti oběma zmíněným totiž v Peterově tvorbě výrazně absentuje výrazná sólová kytara. Samozřejmě nelze očekávat, že by se zčistajasna objevil druhý Luca Turilli, resp. Anthony Parker, kteří by často otravnou sólovku povýšili na jeden z klenotů, ale i tak si myslím, že skladatel mohl požádat o výpomoc. Problém je v tom, že nejraději tvoří sám. Kytary obecně se mohou jevit trochu jako problém, protože poměrně netradičně nebyly natočeny živě, ale počítačem, finálně opatřeny hávem existujících kytarových aparátů. Posluchač si této skutečnosti asi nevšimne, a to i proto, že kromě zvukových stěn a šlapavých hoblovaček se ničím dalším již neprojevují; о sólech již řeč byla. Druhým negativem je téměř absence sborů, jichž se až na výjimky nedočkáme.
Pozitiva naštěstí výrazně převažují. V deseti položkách uslyšíme symfonické intro a outro (jak jinak) a jednu instrumentálku, kvality spíše průměrnější. Zbytek tvoří skladby, v nichž jak lesklý diamant na letním slunci září pěnice Elisa, okolo jejíhož hlasu vesele povlávají rozverné smyčce, slavnostní žestě a uklidňující flétničky. Metalové razantnosti přidávají striktní kytary a nekompromisní bicí v převážně středních tempech, ovšem s dostatkem dusajících dvojšlapek. Tedy přesně to, co bychom od podobné desky očekávali.
Za nejzdařilejší píseň bych označil „The Island Of Wonders“. Začíná nenápadně gradujícími žesti do smyčcové podpory, do níž rázně nastupuje celá rytmická sekce a následně Elisin hlas provede celým ostrovem zázraků. Píseň je velmi svižná, pozitivně naladěná a budí chuť k dalšímu poslechu. Následující „Sirens From The Deep“ je naopak utahanější, atmosféričtější a temnější. Přichází folkem načichlá „A Drink For The Sailors“, u které si lehce představím špinavou špeluňku patnácté cenové, ve které si několik měsíců nemytí námořníci dávají přes čuňu, a vedle baru si nevzrušené folkové duo vyhrává své písničky.
„The Dark Ship“ je opět zadumanějšího ražení s výraznými kytarami a důrazem na rytmiku. Nemohu nezmínit ani nejambicióznější položku placky, cca desetiminutový opus „The Underwater Kingdom“. Ten nás postupně provede všemi zákoutími Peterovy tvůrčí kolbenky, abychom si ještě jednou a ve velkém vychutnali košatou symfoniku a Elisin hlas. Zbytek písní rozhodně kvalitativně neztrácí.
Zvuk je poplatný době a rovněž i způsobu, jakým byl stvořen. Z produkčního hlediska mu nelze vytknout naprosto nic, protože album do uší buší razancí navztekaného pittbulla. Jak bylo ale již zmíněno, je kompletně umělohmotný, protože vyjma zpěvu a několika sól zde není živě natočeno naprosto nic. Obecně se jedná o nebývale zdařilý příspěvek do nepříliš bohaté rodiny kvalitního (!) symfonického metalu a příjemnou vzpomínku na víceméně zapomenuté Fairyland, kteří kvalitativně mohli konkurovat modle Rhapsody, bohužel namísto toho v roce 2009 zamávali bílým praporem. Pokud jejich krajan Peter Crowley dokáže převzít k zemi padající žezlo, budu nejen já velmi spokojen. Jeho „debutová“ deska (reálně jich vydal již mnoho, ale nejedná se o plnohodnotná power metalová alba) je bez debat nadmíru zdařilá, kvalitativně vyrovnaná a posluchačům, kterým v současné době chybí podobná muzika, ji doporučuji všema deseti.
|
