Mike Oldfield je bezesporu jedním z nejvíce inspirativních kytaristů, kteří se kdy pohybovali v teritoriu rockové hudby. Jeho jméno se už léta staví na roveň takovým mágům, jako je David Gilmour, Mark Knopfler, Jimmy Page, Jeff Beck nebo Eric Clapton a neexistuje snad člověk, který by neuznal (i když se mu nutně nemusí líbit), že minimálně slavná „Tubular Bells“, Oldfieldův debut z roku 1973, je dílo, které stvořil opravdový mistr svého řemesla. Tohoto britského čtyřiašedesátiletého kytaristu sice proslavily v dalších letech spíše poprockové kompozice typu „Moonlight Shadow“, ovšem i ty byly hrány s velikou grácií a přehledem opravdového umělce.
Možná to jediné, co lze jeho tvorbě vyčítat, je místy kolísavá kvalita a stylová rozevlátost jeho desek, kdy zejména v osmdesátých letech, namlsán úspěchem „Moonlight Shadows“, tvořil spíše poprockové kompozice, jejichž kvalita šla i přes další hity jako „Shadow Of The Wall“, „To France“ nebo „Pictures In The Dark“ , přece jen trochu dolů. Pověst hbitého novátora pak ale zachránila deska „The Songs Of Distant Earth“ (dobře udělaný experiment s elektronikou) i vydařené další díly „Tubular Bells“, ze kterých se povedl opět vyloupnout hit ve stylu „Moonlight Shadows“, tentokrát „Man In The Rain“. Jenže v posledních letech síly Oldfieldovi trochu docházely a proto „Light + Shade“ nebo „Man On The Rocks“ už jeho fanoušci spíše odzívali. Postihne něco podobného i novinku „Return To Ommadawn“?
Jak už název napovídá, vrací se aktuální novinka k desce „Ommadawn“ z roku 1975. Ta sice nepatří mezi nejúspěšnější položky Oldfieldovy diskografie, ale jedno prvenství jí upřít nelze. Právě tahle deska prolomila Oldfieldovy progrockové mantinely a ukázala jej jako umělce, který umí experimentovat s folkem, irskou hudbou a dokonce i s world music. A právě podobným směrem se ubírá i „Return To Ommadawn“. Ta je, stejně jako dvaačtyřicet let starý předobraz, rozdělena do dvou částí, tvořených každá jednou kompozicí o délce zhruba dvaceti minut. Tedy model, který se osvědčil už u „Tubular Bells“.
Bylo by asi pošetilé věřit a doufat v to, že se Oldfieldovi podaří nahrát nové přelomové dílo, ale už snadněji se dalo věřit tomu, že překoná poslední alba, kterými velkou díru do světa neudělal. S „Return To Ommadawn“ tedy přichází možná jediné možné a logické řešení. Novinka totiž nemá žádné zpěváky, ani hostující muzikanty, vše si Oldfield nahrál sám. Beze zpěvu. „Return To Ommadawn“ je čistě instrumentální album, což jej zachraňuje od možného patosu, který se v tvorbě tohoto kytarového mága začal v posledních letech (stejně jako v druhé polovině osmdesátých let) až nebezpečně rozmáhat. Místy sice dojde k momentu, kdy si posluchač nutně musí myslet, že se všechno zvrhne do něčeho, co tvořil Vangelis (šestnáctá minuta první části), ovšem jinak„Return To Ommadawn“ staví jen na Oldfieldově kytarovém umění a cítění kompozice samotné. To je pro tuhle desku velká deviza.
„Return To Ommadawn“ je v první řadě určena fanouškům instrumentálních desek Oldfielda a těm, kteří nezkousli jeho poprocková alba, zejména z osmdesátých let. Je pro ty, kteří si chtějí připomenout někdejší atmosféru „Ommadawn“, která i přes to, že ve své době nebyla až tak úplně pochopena, bude mít kvůli různým nerockovým vlivům výsadní právo v diskografii tohoto umělce. „Return To Ommadawn“ se možná takové cti nedostane, ovšem nikdo nemůže říct, že by od Oldfielda nedostal to, co tento umí úplně nejlíp. Ovšem s přihlédnutím k jeho věku.
|
