Nalijme si čistého vína. Kromě diskografie Ratt a debutového alba projektu Arcade „Calm Before The Storm“ stála ostatní tvorba zpěváka Stephena Pearcyho v podstatě za starou belu. Pearcy k sobě totiž nikdy nedokázal najít tak hbité skladatele, s jakými tvořil v osmdesátých letech Ratt a se kterými si připsal na konto nemálo výborných stadionových hitů, Na své sólové dráze (projekty jako Nitronic, Vicious Delite nebo Vertex můžeme taktéž počítat za výhradně jeho desky) ovšem styl, který jej dostal na vrchol, často zrazoval, ať už koketériemi s industriálem nebo alternativou, ovšem to by nebylo ani tak hrozné, jako kdyby k tomu dokázal napsat skutečně dobré věci. Žádné další „Wanted Man“, „Round And Round“ nebo Lovin` You`s A Dirty Job“ se prostě už nikdy nekonaly.
Pearcy je dnes znovu na startovní čáře, protože jeho budoucnost s Ratt je (jako už několikrát předtím) ve hvězdách. Název si totiž nárokuje bubeník Bobby Blotzer, ten ovšem do klasické sestavy přišel poslední v roce 1982, tedy šest let poté, co Pearcy Ratt založil. Sám zpěvák se bije v prsa, že vyjede na turné s těmi pravými Ratt, tedy s kytaristy Warrenem DeMartinim a Carlosem Cavazou, basistou Juanem Croucierem a bubeníkem Jimmy DeGrassem, který má nahradit Blotzera, ovšem stále si nechává otevřená zadní vrátka v podobě sólové kariéry, pro jejíž účely nově podepsal i smlouvu s vydavatelstvím Frontiers Music.
Samotná deska „Smash“ měla údajně vyjít už v minulém roce, ale právě kvůli soudním tahanicím s Blotzerem musel Pearcy její vydání odsunout až na začátek letošního roku. Zároveň se také pochlubil, že do jeho sestavy přibyl nově kytarista Frankie Wilsey, se kterým působil před více než dvaceti lety v kapele Arcade a který si udělal jméno také jako člen kultovních Sea Hags, a že se s ním znovu dal do holportu bubeník Greg D`Angelo, tedy kdysi člen klasické sestavy White Lion a pozdější souputník Zakka Wyldea v Pride And Glory. Spolu se zručným kytaristou Erikem Ferentinosem a basistou Mattem Thornem (dávný Pearcyho spoluhráč z raných časů Ratt) tedy sestava více než slušná.
Mohlo se tedy očekávat velice vydařené album, navíc poté, co Pearcy vyhlásil konec experimentům a návrat ke své dávné fazoně. Očekávalo se také velice dobré album, protože Pearcy dosud neztratil nic ze svého podmanivého, lehce protivného, leč nadmíru originálního hlasu. Ovšem „Smash“ zůstává za očekáváním. Ne tak drsně, jak tomu bylo u jiných desek Pearcyhio sólové tvorby, ale přece jen rezervy jsou tam stále hodně slyšet. Stylově se sice jedná o proklamovaný návrat do zlatých časů desek „Out Of The Cellar“ a „Invasion Of Your Privacy“, jenže tehdejší forma chybí.
Nedá se sice říct, že by na „Smash“ nebyly dobré věci, to by bylo krajně nespravedlivé a lživé.Jsou tu, jen jich je pár, přestože se mohla čekat hity nabušená kolekce vzhledem k současné Pearcyho formě. Nejvíce skladbám škodí jejich nedotaženost, která se projeví v nefunkčním refrénu a proto věci „Ten Miles Wide“, „Dead Roses“, vynikající „Rain“ (asi nejlepší položka alba skvěle vygradovaná v závěrečném klavírním představení) a „Jamie“ tvoří v podstatě výjimky. Skladby, které se skutečně povedly. Na milost pak lze vzít pilotní singl „I Know I`m Crazy“, „Hit Me With A Bullet“ a závěrečnou nostalgií pokrytou „Summer`s End“. Zbylé věci, zejména ty, kde Pearcy spadává do jakéhosi těžkopádného rhythm n`blues (možná nějaká nepodařená variace na Aerosmith), konkrétně „Shut Down Baby“ nebo „Lollipop“, jsou nudné a působí jako zbytečná vycpávka.
Přesto je třeba se na „Smash“ dívat pozitivně. Pearcyho fanoušci si museli od svého oblíbence v minulosti vytrpět mnohé a leckdy tento zpěvák působil, že vydává alba jen proto, aby je pořádně dopálil. Taková „Smash“ rozhodně není. Z jeho sólové tvorby je to rozhodně jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší kus, ale přece jen srovnání s alby Ratt ještě pokulhává.
|
