Fandové powermetalové opery, zbystřete pozornost! Na scénu přichází norský skladatel, kytarista a producent Frode Hovd a jeho hudební dítko jménem Aldaria, na kterém makal několik let, během nichž se mu podařilo zlanařit opravdovou pěveckou smetánku v čele s mistry jako Todd Michael Hall, Mathias Blad, Jonas Heidgert, Rick Altzi, Fabio Lione, Tommy Johansson nebo PelleK. S muzikou mu pak vypomohl např. Mike LePond, Uli Kusch nebo Roland Grapow, který se navíc společně s Jacobem Hansenem postaral o zvuk. Výsledkem je dílo, jež nedělá ostudu ani jednomu ze jmenovaných, a pokud se samotného Hovdeho týká, toho mám chuť nosit samou vděčností na rukou.
Vrcholný a v budoucnosti pravděpodobně nepřekonatelný monument v této žánrové oblasti představuje Sammetova Avantasia, konkrétně první dva díly z počátku milénia s nejlepšími možnými názvy „The Metal Opera“. Od té doby se několik autorů pokusilo německého špílmachra napodobit, většina z nich ale vyhořela jako toaletní papír. Ani Frode Hovd nepřepíše dějiny, původnímu duchu Avantasie se ovšem blíží jako snad nikdo v minulosti. Tohoto výsledku přitom nedosahuje díky nějaké vyložené instrumentální úchvatnosti, která, třebaže není ani omylem špatná, tvoří pouhý základ a odrazový můstek pro nejcennější složku díla, jíž jsou výkony hostujících zpěváků a jejich pěvecké linky!
 Důkazem tohoto tvrzení budiž úvod - koncepčně pojatého - alba, kde krátké intro „Excitare ad Lucem“ víceméně nezajímavě prošumí, aby se vše podstatné začalo odehrávat až se startem první plnohodnotné písně „Another Life“. Šlapavý riff rozprostře plátno pro nejlákavější pěvecké malby, jejichž dominantní středobod tvoří vícehlasy a pestré sborové variace. Výběr hlavních „ilustrátorů“ přitom probíhal s pečlivostí a přesným okem švýcarských hodinářů, pročež jsou výsledné vokální obrazy podmanivé jako sedm divů světa dohromady. Je to symptomatické pro každou z desatera skladeb, přičemž, jak již bylo naznačeno, hudební element je jakýmsi pomyslným sluhou, který dělá vše pro co nejdokonalejší výkon svých pánů.
Je rozvážný (nejvíce se jede ve středním tempu), vkusný (rozumně vnášené orchestrace), adekvátně podpůrný (řada mimořádně líbivých sól a vyhrávek), v případě nutnosti sebou dokáže hodit (spídovka "Test Of Time") a stejně tak přesně ví, kdy uhnout z cesty a jen vše jistit zpovzdálí.
Jako v případě baladické kompozice „Trail Of Tears“, kde Mathias Blad předvádí tak strhující výkon, že je posluchač dojatý a ohromený zároveň. To samé platí i pro metalové položky, včetně závěrečné a časově nejrozmáchlejší krasojízdy „Land Of Light“, ve které pětice zpěváků závodí o nejchytlavější úsek skladby. Výsledek je ovšem nerozhodný a vítězství náleží všem, což přeneseně platí pro každého účastníka této opery. Možná bychom mohli v závěru trochu brblat nad občasnou alarmující podobností (slokové fráze v „Test Of Time“ jsou Helloween hadr) nebo nad malinko nedoladěným zvukem bicích. Jde ale o malichernosti, které bohatě vynahrazuje přítomnost mnoha a mnoha momentů, jež fanouška honosných a patřičně načechraných melodií vynesou až do powermetalového Nebe.
|
