Nevermore byli při chuti a rok a půl po třetím album vydali „Dead Heart In A Dead World“. Málokdo by asi čekal, že za tak krátkou dobu udělají tak velký pokrok. Ten nejzřetelnější a nejvíce zřejmý je ve zvuku. Neila Kernona v pozici producenta vystřídal Andy Sneap a dodal kapele produkci, která zabíjí i dnes. To je podpořené ještě tvrdším materiálem, než bývalo u Nevermore zvykem. Ti desku za deskou zdrsňovali svůj projev a na „Dead Heart In A Dead World“ znějí skutečně mocně.
Úvodní „Narcosynthesis“ vás rozseká na kousky. Thrash metalová rubanice ve středním tempu, které dominují syté riffy páně Loomise a výtečný Dane. I přes tvrdost je skladba pořád hodně melodická a především refrén se zažere do hlavy. „We Disintegrate“ zrychlí tempo, ale Nevermore si čím dál více oblíbili změny temp a tak píseň na chvilku zpomalí, aby vynikl masivní groove riff a poté se teprve přelomí do sloky. Skladba má zajímavou atmosféru a velmi melodický a naléhavý refrén. Tam Warrell Dane zpívá procítěně a příjemným hlasem, ve slokách oproti tomu zní jak šílenec. V závěru songu uslyšíte hudební motivy směřující až k Blízkému východu.
V podobném duchu jako předchozí kousek pokračuje i „Inside Four Walls“. Opět dominují takřka groove metalové riffy. Stejně jako na předchozích albech i zde Nevermore pokračují v progresivních choutkách. Progresivita je zde zaměřená především na kytarovou hru a svébytné pojetí metalu. To potvrzuje následující „Evolution 169“ se svou nezvyklou rytmikou a celkově alternativním vyznění skladby.
Moc hezká a příjemná kytarová vyhrávka na počátku „The River Dragon Has Come“ je smetena brutálním riffem a i díky strhujícímu refrénu tu máme jeden z vrcholů desky. Tohle musí rozhýbat každého. A Loomis opět kouzlí. Nevystačí si jen s tvrdostí či povedeným refrénem. Nevermore přidávají skutečné muzikantství, jen si poslechněte to parádní a nápadité sólo. Progová lahůdka.
„The Heart Collector“ je čistokrevná metalová balada a i zde Nevermore excelují. Warrell Dane dává do svého projevu cit a ukazuje se jako pan zpěvák. Překvapí pak netradiční atmosférický závěr písně. „Engines Of Hate“ vyčaroval Jeff Loomis, když si ze skladby udělal představení, při kterém vytahuje z klobouku jeden úžasný kytarový motiv za druhým. Riffuje se jak o život. Skladba jako by vás nechtěla nechat vydechnout a neustále se v ní něco děje. Tenhle song patří do výkladní skříně Nevermore.
Cover verze zrovna nevyhledávám, ale občas mě nějaká příjemně překvapí. V případě předělávky písně Simona a Garfunkela „The Sound Of Silence“ mi však Nevermore vyrazili dech. Krom úvodního motivu skladbu po hudební stránce téměř nepoznáte a zůstává jen slavný text. Kapela ze skladby udělala brutální groove metalovou parádu, ve které nechybí ani death metalová rubanice. Jedna z nejvíce překvapivých předělávek, jaké jsem kdy slyšel. Následuje dvojice balad či jemnějších skladeb, kde dominují melodie. „Insignificant“ a hitová „Believe In Nothing“, která se stala velmi populární, k čemuž dopomohl i povedený videoklip. Právě druhá jmenovaná je nejen baladou, ale chvílemi takřka popovou skladbou a tady jde vidět, kam se mohla kapela vydat, kdyby ovšem chtěla.Talent psát chytlavé písně jim nemůže nikdo upřít. Závěr patří titulní skladbě celého alba. „Dead Heart In A Dead World“. Tahle bombu je dokonalou ukázku progresivního thrash metalu. Po jemném úvodu, kdy Dane zazpívá text refrénu, se skladba rozjede a už nezastaví. Refrén samotný stačí jednou slyšet a už na něj jen tak nezapomenete.
„Dead Heart In A Dead World“ je naprosto fantastická deska. Parádní jízda, které nechybí nic. Je tu tvrdost, melodie, progresivita, tuny nápadů, emoce a to vše dohromady činí z desky nadčasovou záležitost. K tomu pomáhá i úžasný zvuk. Magazín Rock Hard album zařadil mezi 500 nejlepších rockových a metalových desek všech dob. Nevermore stvořili své Opus magnum.
|
