Harlej už dávno patří ke stálicím tuzemské scény a i když jednu dobu to vypadalo, že by mohl být nástupcem Kabátu, nakonec se tak nestalo, ovšem Harlej si své místo na slunci nakonec vybojoval a proto v posledních letech sklízí na pódiích plody své práce. Přestože na studiové bází v posledních letech spíše živořil a z desek v tomto desetiletí se spíše vybíraly jen drobky, které pak doplňovaly zhusta profláklé, dnes už klasické skladby z minulé éry, zdá se, že Harlej tuto tvůrčí krizi nakonec ustál bez ztráty kytičky. Možná proto, že poslední tři desky patřily mezi průměrné („...máme vlka“ dokonce k těm podprůměrným), se toho od novinky „Hodný holky zlý kluky chtěj“ zas tak mnoho nečekalo. Vlastně nebyl ani důvod, protože v táboře kapely jaksi panoval klid, který by rozhodně nevěstil nějakou změnu. Ať k lepšímu nebo k horšímu.
Fanoušci se asi už smířili s tím, že Harlej v posledních letech míří spíše k popovějšímu vyznění a že doby nářezů jako „Čikuli“ nebo „Julie“ jsou asi už dávno minulostí. Stejně tak doby, kdy na kytarovém postu působil Martin Volák (Daniel Landa, ex-Debustrol), který byl vždy znám svou posedlostí v kytarových efektech a netradičních zvucích, čímž byl zvuk kapely také pestřejší. Po jeho odchodu došlo k zjednodušení celých skladeb, kdy kytary hrály mnohem přímočařeji.
To novinka nemění. Její přínos je totiž úplně někde jinde. „Hodný holky zlý kluky chtěj“ totiž docela důrazně ukončuje skladatelskou krizi, kterou kapela (ač by si to sama asi přiznat nechtěla) v posledních letech procházela. V případě tohoto alba se totiž podařilo složit řadu slušných a místy i hodně silných skladeb, jaké Harleji v minulých letech chyběly. Přitom zvukově deska jako kdyby navazovala na předchozí „Na prodej“, ale mnohem lepší songwritting je posunul o úroveň výš. On už samotný úvod „Strážní andělé“ ve spojení s titulní „Hodný holky zlý kluky chtěj“ působí velmi, velmi příjemně a pro fanoušky novodobého Harleje se bude rozhodně jednat o dvě skladby, které pro ně budou páteří koncertů.
I když následující „Stává se stává“ zní, jako kdyby vypadla ze Šafránkovy éry, a tak psůobí v dnešním Harleji tak trochu nepatřičně, neboť přednosti kapely jsou dnes už jinde, než tomu bylo právě v éře s bývalým zpěvákem. Daleko přesvědčivější jsou komerčněji pojaté skladby „Možná“ (ta může trochu evokovat stylově zpřízněné DeBill Heads), baladická „Máme to spočítaný“ a neopunkem načichlá „Tak už mě spoutej“, která má největší sílu díky své melodické lince v refrénu. Dobře působí i „Gentleman“ a to zejména kvůli zběsilému kytarovému sólování, což je taky věc od Harleje v poslední době skoro neslyšená. Samostatnou kapitolou je pak skladba „Odcházím“, kde dochází k alespoň částečnému reunionu s někdejším zpěvákem Vláďou Šafránkem, kterého v ní doprovodil současný vokalista Tomáš Hrbáček. Samozřejmě se nejedná o novou věc, ale o přehranou klasiku z pravděpodobně nejlepšího alba kapely „Musíme se pochválit, máme auto z m(M)ostu“, které sice čas trochu smyl její původní kopuzlo, ale skladba je to natolik skvělá, že funguje v roce 2017 prakticky stejně jako před patnácti lety.
Harlej tedy potěšil. Novinkou totiž dokázal, že se skutečně může řadit k české rockové špičce, odkud se s minulými alby začal klidit. Skalní fanoušci budou rozhodně spokojeni (proto jsou skalní) a „Hodný holky zlý kluky chtěj“ dokáže přesvědčit i ty, pro které je poslední dobré album „University“. Harlej dnes totiž znovu kráčí se vztyčenou hlavou.
|
