Není příliš obvyklé v momentě, kdy máte na kontě jedno řadové album, navázat na něj vydáním akustického alba. Nicméně v případě pražských Second Chance lze tento krok považovat ne-li přímo za logický, tak alespoň za přirozený. Album „Acoustic“ jednak vzniklo jako přímý „důsledek“ akustických koncertů, jednak stálo za to zvýraznit tímto krokem skutečnost, že hlavní dominantou debutového alba „Dotyky“ byl hlas Veroniky Fialové– vždyť co jiného může odhalit kouzlo hlasu víc, než komorní, velmi jemné pozadí, které nabudí atmosféru, ale za které se není jak schovat?
A přesně o tom je písničkářské album „Acoustic“, na které Second Chance umístili osm skladeb z debutového alba a dvě novinky. Aranžmá skladeb, na kterém se podílel i hostující Richard Scheufler, je citlivé, nevtíravé a vkusné, momentů, kdy akustické kytary, piáno, perkuse či baskytara mají nenápadné tendence být něčím víc, než jen decentním doprovodem smyslně barevného Veroničina hlasu je v podstatě minimum a když už k nim dojde, jsou naprosto na místě a působí velmi osvěžujícím dojmem. Zásadní otázkou tedy zůstává, jak se s akustickou podobou skladeb popasovala hlavní hrdinka předchozího i současného alba.
Tak, jak jsem si u rockových verzí pochvaloval Veroničinu přizpůsobivost a sebevědomí, tak k nim v akustické podobě ve stejné míře přibyla především výrazná emotivnost, která například v úvodní posmutnělé a komorně intimní „Malé mořské víle“ je v podstatě bezbřehá. Soudě podle této novinkové skladby jsou Second Chance ve velmi silné autorské formě (to potvrzují i v „Zimě“), šansonové aranžmá téhle křehkosti ohromně sluší, zmínka o neskutečně decentním doprovodu sedí na tuhle píseň asi nejvíc, takže prakticky vše stojí na Veroničině projevu – a na to, že tuhle položku lze považovat za nejsilnější moment alba, je jasné, jak to asi Veronice zpívá. Následné trio písní patřilo k tomu nejsilnějšímu na „Dotycích“, nadýchaná „Ztracená tvář“ se mazlí s napětím, melodičnost živější „Pláže“ (ano, to je ten moment, který mě na „Dotycích“ dostal nejvíc) je velice svěží a dýchá z ní radost a uvolněnost (nemluvě o skvělém Veroničině agresivním seknutí drápem v úvodu), strhující je i melodie v refrénu „Vstávej“, ve které je poprvé doprovod o něco akčnější a kde docela rušivě působí mužské vokály. Jediná připomínka (pominu skromnost bookletu) se tak týká uspořádání skladeb na poměrně rozmanitém albu. Tak jak emotivně silný je úvod, podobně chytlavě graduje i závěr desky, kde zejména finální „Soumrak“ s velmi šikovnou basou a nejvytaženějším doprovodem má velmi energickou přitažlivost. Díky tomu však působí pohodově civilní „Nahá“ i asi „nejkomplikovanější“ a poměrně potemnělý (vyjma tradičně zpěvného refrénu) „Krysař“ jako jakýsi zvolňující předěl mezi dvěma emotivně strhujícími pasážemi.
Z pohledu toho, co obvykle na těchto stránkách překládáme, je album „Acoustic“ velmi specifická záležitost. Natolik specifická, že mi k jejímu hodnocení nepřijde vhodné užívat jakoukoliv bodovou stupnici. Dostačující by mělo být konstatování, že z „Acoustic“ sálá vášeň, radost, emoce a nechat se unést okouzlujícím hlasem Veroniky Fialové je strašně snadná záležitost.
|
