Když se nějaká kapela pojmenuje po nosičích rakví z pohřebního obřadu, rozhodně se od ní nemůže čekat nic veselého. A to tihle Američané z Little Rocku v Arkansasu rozhodně moc dobře vědí a proto od začátku své kariéry v roce 2008 servírují stále se rozrůstajícímu počtu fanoušků zatěžkanou doommetalovou hudbu, která od počátku stála na zahuštěných sabbathovských riffech, do kterých kapela proplétala čistá, melodická sóla po vzoru nejlepších let Paradise Lost. Možná proto jejich kredit na mezinárodní hudební scéně v posledních letech hodně rostl. Pallbearer totiž na svém druhém albu ukázali, že jim vývoj rozhodně není cizí a deska „Foundations Of Burden“ byla mnohem dál, než pět let starý debut „Sorrow And Extinction“. Ovšem do té doby byli Pallbearer stále underground. I zvuk měl blízko ke stonerrockové špíně a doommetalovému podzemí.
S trojkou „Heartless“ se ale věci mění. Jde totiž ještě dál, mnohem dál. Mluvit proto v současnosti o Pallbearer jako o čistě doommetalové kapele už rozhodně nejde. Kapela sice neupustila od těžkých riffů, čehož je důkazem především skladba „Thorns“, ovšem už rozhodně nejsou tím nejdůležitějším z jejich tvorby. Pallbearer totiž na novince absorbovali plnými nozdrami progresivní pnutí, které sice v sobě měli od začátku, ale přece jen naplno propuklo až na této desce. Prim proto nehraje už smuteční atmosféra, ale jakási stínohra akustické kytary, výtečných kytarových sól (zde si kytarista Devin Holt nezadá skoro nic s největšími mistry v oboru) a stále více přesvědčivějšího zpěvu Bretta Campbella.
Pallbearer své karty vyloží hned v prvních tónech úvodní skladby „I Saw The End“, která je ta, jenž plně charakterizuje celou desku. V prvních deseti vteřinách totiž jasně vidíte strukturu celého alba, které se vrací k největším doometalovým (?) milníkům devadesátých let. Proto hned na mysli vyvstanou takové monolity jako „Draconian Times“ (Paradise Lost) či „The Silent Enigma“ (Anathema), ovšem zde zcela transformované do současnosti a opatřené zvukem, který si rok 2017 žádá.
Navíc kapela umí výborně pracovat s melodiemi, což je její další deviza a díky výborně posazenému hlasu Bretta Campbella tak dokáže ze skoro dvanáctiminutové (u leckteré kapely by se dalo říct nekonečné) „Dancing In Madness“ udělat vygradovanou skladbu, která nepostrádá ani hitové ambice. Prostě takové malé mistrovské dílo. Těch je vlastně na „Heartless“ rovných sedm. Je totiž úchvatné poslouchat, jak kapela na sebe vrší nápady, které ovšem mají svůj řád. Jak se dokáže inspirovat u těch nejlepších, aniž by měl člověk sebemenší pocit vykrádání či kopírování. A že místy dnes už Pallbearer zní více jako Pink Floyd než jako doommetalová parta? To je jen přirozený vývoj, který už teď nejde zastavit.
„Hearless“ je proto pro tuhle čtveřici přelomovým dílem. Z prakticky již mrtvého žánru (doom metalu) dokázalo vytěžit maximum, dát mu opět velice svěží esprit a především dokázalo otevřít dveře do jiných dimenzí. Infikace progrockem, která už proběhla v minulosti, je teď už zcela zřejmá. Kapela prorůstá právě do těchto sfér a pomalu svou starou základnu opouští. Že tím připomíná osudy doommetalových velikánů devadesátých let? Pokud je tomu tak, můžeme se od Pasllbearer dočkat ještě velikých věcí.
|
