Oproti pestrobarevné a v jisté míře i klišovité losanagelské scéně prezentované Mötley Crüe či Poison, působili Night Ranger vždy spíše jako spokojení tatíci. Přestože věkově stejně staří jako zmínění vlajkonoši stylu, byli vždy prosti pubertálních výstřelků a mladické divokosti a soustředili se především na hudbu, než na to, jestli při tom správně špulí rty. Ovšem nezaručilo jim to, že by byli úspěšnější než ostatní kapely a přestože se jim povedl hitový singl v podobě balady „Sister Christian“, její dopad byl v porovnání s „Home Sweet Home“ nebo „Every Rose Has Its Thorns“ maličký. Dnes už si tahle kapela lebedí ve své pozici, kdy pravidelně vydává nové desky pro své příznivce, jejich počet sice není nijak závratný, ale vždycky každou desku Night Ranger už vyhlíží s očekáváním.
Od svého comebacku v polovině minulé desetiletky tak Night Ranger přicházejí se čtvrtou deskou. A pokud posluchač zná ty předchozí, ví, že se asi nějakého velkého překvapení nemůže dočkat ani tentokrát. Sice se kapela musela obejít bez svého kytaristy Joela Hoekstry, kterého si vybral sám David Coverdale do Whitesnake, ovšem na výsledku se tato skutečnost nijak neprojevuje. Po instrumentální stránce jej zcela nahradil světoběžník Keri Kelli, který v minulosti hrál snad s každým z hairmetalové scény a po stránce kompoziční nikdy ta největší tíha neležela na Heokstrových bedrech, protože už léta mají v Night Ranger skladatelský monopol tři zakládající členové, zpěvák a basista Jack Blades, kytarista Brad Gillis a bubeník Kelly Keagy. A to je možná ten kámen úrazu, který provází většinu jejich desek.
Blades, Gillis i Keagy jsou samozřejmě muzikanti od boha a samotnému Bladesovi budiž navždy svatořečena práce, kterou udělal v rámci projektu Damn Yankees (společně s kytaristou Tedem Nugentem, předákem Styx Tommym Shawem a bubeníkem Michaelem Cartellonem, jenž se chvilkově mihl v Accept), jejich tvorba však už do sebe absorbovala spoustu klišé a v podstatě se točí kolem toho, co předvedli na svých prvních třech deskách. A v posledních letech bylo vše už i unavenější, bez entuziasmu a s postupným vytrácením klasického amerického charismatu. Právě proto také desky „Somewhere In California“ a „High Road“ působily možná horším dojmem než zbytek diskografie.
Oproti nim novinka „Don`t Let Up“ přináší o trochu více vzrušujících momentů, i když na úplné vyskakování to samozřejmě není. To ukázala už úvodní „Somehow Someway“, která trpí přesně tím, co Night Ranger brání v tom, aby byli považováni za klasiky žánru. A sice fakt, že nemají sílu v refrénu. Tam, kde už po slušné sloce cítíte to pnutí, které by mělo explodovat v silný, stadionový refrén, prostě ten kýžený okamžik nepřijde. Skladby se pak začnou rozplizovat a chybí jim tah na branku. Jasným příkladem toho je „(Won`t Be Your) Fool Again“ nebo „Day And Night“, které kapelu stahují o úroveň níž, než na jaké by (vzhledem ke schopnostem jejich členů) měla být. Silnější jsou proto věci, které míří spíše k AOR nebo až defleppardovskému pojetí hudby, což si možná kapela uvědomuje a oproti minulým albům jim dává více prostoru. Najednou je slyšet, jak „Running Out Of Time“, „Truth“ či „Comfort Me“ dokáží fungovat bez tlačení na pilu, což právě kapela ve snaze o co nejpreciznější refrén v ostatních věcech dělá. Prokazuje si tím však pouze medvědí službu.
„Don`t Let Up“ tak zní, jak se dalo očekávat. Je to další deska do řady, i když o chloupek lepší, než byly předchozí dva počiny. Blades zpívá opět jako o život, oba kytaristé se předhánějí, rytmika je precizní. Ovšem na žádné velké vyskakování to stále není. Bůhví, jestli ještě někdy…
|
