Letití Blondie nikdy nezastírali fakt, že začínali jako punková kapela a jsou tak jasnými souputníky Ramones, Television nebo Patti Smith. Aby také ne, když se jejich pionýárská léta pojí se slavným klubem CBGB. Měli sice už hodně málo společného s navztekaným punkem z Británie, ovšem svou velice úspěšnou platinovou éru započali v roce 1978, ve chvíli, kdy punk vyrazil ven z undergroundu (tedy už bez Sex Pistols) a jal se žnout komerční úspěchy. Blondie tenkrát byli u toho. S deskou „Parellel Lines“ ale dobře pochopili, že se starými zbraněmi a oháněním se anarchií by to daleko nedotáhli a chytře změnili styl, když do své hudby naroubovali popové elementy a taneční prvky. Byl z toho hned hit jako hrom, “Heart Of Glass“.
Blondie se brzy stali jedním z hlavních symbolů new wave, tedy módy, která vycházela z punku, ovšem byla mnohem dál co se týče přítulnosti ke střednímu proudu a zejména na mládež tehdy útočila se strojovým tanečním podkladem, který kapelu už odvedl daleko od někdejších souputníků. Teď si Blondie tykali třeba s Duran Duran, Adamem Antem nebo Frankie Goes To Hollywood. Jenže brzy bylo po všem, když po šesté desce „The Hunter“ oznámila zpěvačka Debbie Harry odchod na sólovou dráhu. Doba ale už byla jinde, takže Harry na ní moc velkou díru do světa neudělala a postupem let se věnovala spíše filmu.
V rámci všeobecného revivalu na konci devadesátých let se najednou vrátili i Blondie. Trochu překvapivě, ovšem velice přesvědčivě. Ze skladby „Maria“ se totiž brzy stal velký hit, který využíval tehdejšího pop rocku, jenž se snoubil s tradičními postupy kapely a desku „No Exit“ opět tlačil k úspěchu. A co na tom, že se kapela u fanoušků znevěrohodnila tím, že na albu nechala hostovat tehdy módního rappera Coolia… Účtování ale přišlo brzy a další deska u kritiků i fanoušků propadla, přestože po umělecké stránce se o žádný velký průšhiv nejednalo, bylo cítit, že Blondie opravdu dochází dech. Nepomohla ani osmiletá pauza mezi lety 2003 až 2011, ovšem od té doby se ale přece jen zdá, že se kapela opět odrazila ode dna.
Šest let stará deska „Panic Of Girls“ nepatřila mezi ty nejhorší a proto nebyl důvod, proč ohlášenou novinku „Pollinator“ očekávat s despektem a už první poslech naznačil, že Blondie se nenacházejí v až tak úplně špatné formě. Jdou na to totiž chytře hned od začátku, kdy do titulní skladby „Doom Or Destiny“ pozvali jako hosta zpěvačku Joan Jett a hned je z toho skladba jako hrom. Svižná, chytlavá, punkově vyzývavá a glamově hravá. Ve spojení s dvojkou, tanečněji laděnou „Long Time“ to hned vypadalo, že je zaděláno na jednu z nejlepších desek za celou kariéru kapely.
Ovšem forma až tak úplně nevydržela. Album působí trochu roztříštěně, což bude určitě dáno velkou integrací externích skladatelů (Debbie Harry je podepsána pod třemi skladbami, kytarista Cjris Stein dokonce jen pod dvěmi) a úplně nezafungoval ani pilotní singl „Fun“. Zajímavá místa jsou na desce jinde. Nejen u zmíněné úvodní dvojice (ta je samozřejmě z celé kolekce nejlepší), ale dobře působí i elektronicky odlidštěná „Gravity“ a klasičtěji pojatá „Already Naked“ a „My Monster“. V jakém kontrastu pak jsou až pouťově rozjuchaná „Love Level“ nebo naprosto otřesná „Best Day Ever“, kde jako kdyby si muzikanti nerozuměli a každý si hrál na vlastním písečku… Do mozaiky rozkolísanosti pak zapadá i závěrečná, nebetyčně dlouhá „Fragments“, což je vlastně takový „Megamix“ (fujtajbl…) na blondie-písečku. Vcelku zbytečná záležitost…
„Pollinator“ je tak vlastně typickou deskou Blondie z jejich novodobé éry. Má své vrcholy, ale i své propasti, kdy si uvědomíte, že tahle kapela už to prostě na svůj někdejší vrchol z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nikdy nedotáhne. Ovšem tady lze ocenit fakt, že by mohlo být mnohem hůř, protože když se člověk podívá, jak jsou na tom dnes jejich někdejší kolegové, je zapotřebí při „Pollinator“ uznale pokývat hlavou.
|
