Nebudeme si nic nalhávat, Warrant prostě už nikdy nemůžou být tou kapelou, jako v dobách, kdy v jejím čele stál zpěvák Jani Lane. Po jeho odchodu a následném smutném konci se na postu frontmana nakonec usadil Robert Mason, který svého času zpíval v Lynch Mob a situace v kapele se stabilizovala. Lane měl také své mouchy a fanouškům Warrant připravil nejedno škaredé překvapení, když hlavně na albu „Belly To Belly“ přišel s temným post-grunge/alternativním materiálem, ale byl natolik osobitý autor a skvělý zpěvák, že nikomu ani nevadilo, že ve Warrant už nejsou hned dva původní členové, velmi důležitý sólový kytarista Joey Allen a bubeník Steven Sweet. Ti jsou dnes už zpět, protože jejich spory byly čistě mezi nimi a Lanem, ale je tak vidět, kdo byl hlavním tahounem a strůjcem úspěchu z dob „Cherry Pie“.
Sice to někdy bylo až na hraně hazardování s dobrým jménem kapely (ve zmíněných dobách „Belly To Belly“ a celkově v celé druhé polovině devadesátých let), protože Warrant byli první kapelou, která tvrdě pocítila dopad grunge a pak se snažila zoufale chytit módní vlnu, ale i tenkrát byli snadno rozpznatelnou kapelou. A znovu jsme u toho… Kvůli Laneově zpěvu, kvůli jeho způsobu psaní. To už je ale více než deset let pryč a i když Jamie St. James (jinak samozřejmě Black N`Blue) a poté Robert Mason jsou bezpochyby výborní vokalisté, jsou Warrant už prostě jiní. A co na tom, že je u toho celý zbytek původní sestavy, když ten nejdůležitější chybí.
Ale bylo by nespravedlivé po zbytek kariéry Warrant předhazovat jejich bývalého frontmana (i když srovnávání nových desek s klasikami se stejně neubráníte) a proto je na novinku třeba se dívat jako na album, které tu stojí samo za sebe. Takže tedy „Louder, Harder, Faster“… „Hlasitěji, tvrději, rychleji“. Ne zrovna chytrý název, který navíc má reprezentovat desku, o které kapela prohlašovala, že se může řadit k jejich klasickým albům. Stylem rozhodně. Sice není hlasitější, není tvrdší a už vůbec není rychlejší než někdejší kousky, ale určitě některé skladby z ní zapadnou na koncertech mezi ty osvědčené. Na takových koncertech, kde se věci z „Ultraphobic“, „Belly To Belly“ a pravděpodobně ani „Dog Eat Dog“ nehrají.
Warrant jsou dnes opět čistě hairmetalovou kapelou (i když s těmi vlasy to už tak slavné není), která by se chtěla přiblížit k „Dirty Rotten Filthy Stinking Rich“ a „Cherry Pie“, což bylo cítit z předchozích dvou počinů „Born Again“ a „Rockaholic“ a je to cítit i z novinky. Na ní se sice stále Warrant nedaří vyváznout z osidel minulosti, ovšem snaha o vystoupení z vlastního (mohutného) stínu je zde asi nejúspěšnější. Když se na „Louder, Harder, Faster,“ podíváme komplexně, tak ve své podstatě dostaneme velmi dobrou hardrockovou desku, která má potřebný švih, hitový potenciál, dobré melodické nápady a výborné instrumentální výkony. Je to snad málo? Popravdě, asi ani ne.
Warrant vytvořili asi nejlepší album ve své post-laneovské éře a to s přihlédnutím k tomu, že obě předchozí alba nebyla rovněž žádným průšvihem. Jen chvílemi zněla líp („Rockaholic“) a chvílemi hůř („Born Again“), ale o žádný propad se nejednalo. Tentokrát jako kdyby se kapela nechtěla smířit jen s tím, že předloží dobrou, ale rutinní desku. Podařilo se jí složit několik velmi dobrých, dalo by se říci i stěžejních skladeb. Určitě k nim patří úvodní titulka, kterou žene dopředu velice funkční riff a přesvědčivý Mason, který, jak se zdá, se už v roli frontmana kapely našel. Právě jeho projev je jednou z deviz kapely (i když není tak originální jako jeho předchůdce), který povyšuje i další skladby na vyšší úroveň. Povedla se proto i další singlovka „Only Broken Heart“ nebo přidrzlá „Big Sandy“. Ovšem zdaleka nejvíce kapele sedí trochu odlehčenější výraz, kde se zbytečně netlačí na pilu a kde vynikne rukopis basisty Jerryho Dixona, který převzal po Laneovi hlavní skladatelské otěže. Jistěže balada „U In My Life“ nikdy nemůže suplovat „I Saw Red“ nebo „Heaven“, ale za špatnou ji považovat rozhodně nelze. Stejně jako dvě pravděpodobně nejlepší položky alba, „Perfect“ a „Faded“, kde Warrant zní nejpřesvědčivěji za hodně, hodně dlouhou dobu.
S novými Warrant se to má asi tak, že prokazují slušnou životaschopnost. „Louder, Harder, Faster“ je opravdu dobrá nahrávka, která jménu kapely ostudu neudělá a pokud byla předchozí „Rockaholic“ považována za nejlepší desku kapely od dob „Dog Eat Dog“ (což nebylo tak těžké, i když „Ultraphobic“ své kouzlo rozhodně má), stojí novinka ještě nad svým předchůdcem. Ovšem pořád ještě daleko za svými třemi nejstaršími sourozenci.
|
