Čas vážně letí. Je těžké uvěřit, že je to víc jak jedenáct let, co vyšlo tohle album. K šestému počinu Evergrey „Monday Morning Apocalypse“ mám nejosobnější vztah z celé jejich diskografie. Především proto, že bylo prvním kompletním albem, které jsem od nich slyšela a které mi ukázalo kouzlo jejich tvorby. Ačkoli jsem se rychle seznámila i s těmi předchozími a od té doby sledovala kapelu v reálném čase, zůstalo také tím nejposlouchajším a jasnou volbou při špatné náladě. A tak paradoxně, ačkoli je oproti předchozím albům náladově odlehčenější, do dnešního dne na mě díky osobnímu vztahu působí nejdepresivnějším dojmem.
Šestý zářez v diskografii byl posledním u Inside Out, následující „Torn“ už kapela vydala u nahrávací společnosti Steamhammer. Byl to také poslední počin s basákem Michaelem Håkanssonem, který po jeho vydání kapelu opustil a nahradil ho Jari Kainulainen (Masterplan, ex-Stratovarius). Producenty alba byli Sanken Sanquist a Stefan Glauman, kteří předtím spolupracovali mimo jiné například s Rammstein, Bon Jovi nebo Def Leppard, což napovídá, že kapela hledala nový zvuk – ve srovnání s jejich předchozí tvorbou mnohem odlehčenější a modernější. Pro mnoho tehdejších fanoušků se právě tohle stalo kamenem úrazu. Během následujících měsíců po vydání alba byli Evergrey velmi koncertně aktivní. V létě 2006 odehráli koncerty na mnoha velkých evropských festivalech včetně Masters of Rock, což bylo moje první koncertní setkání s kapelou. Později došlo i na turné ve Spojených státech po boku In Flames a Nevermore a v září vystoupili jako headliner sedmého ročníku Prog Power festivalu v Atlantě.
Tom Englund a spol. měli za sebou tři extrémně úspěšná alba a bylo otázkou, kam dál. Odpovědí byl počin, který udělal krok stranou a byl především snahou o nový výraz, modernější zvuk a odlišné pojetí. Výsledkem je vzdušnější atmosféra, jednodušší kompozice a přímočařejší skladby. Spíše než beznadějná tíha, kterou útočila předchozí alba, je tohle mrazivá melancholie. Když album vyšlo, našlo se spoustu fanoušků, kteří záměr kapely úplně neocenili, cítili rozčarování nad „amerikanizací“ zvuku a volali po návratu ke klasickým albům. Jenže je potřeba si uvědomit, že většina kapel si prostě nemůže dovolit ustrnout na místě, aniž by po nějaké době úplně nevyždímala zdroj své inspirace a neztratila radost ze skládání materiálu. Vývoj (obzvlášť v progovém žánru) je hnacím motorem a s odstupem více než dekády můžeme s klidným srdcem říct, že s tímhle albem Evergrey začali novou éru a našlápli směrem, který je nesvedl z cesty a rozhodně je definitivně nepohřbil tak, jak v té době někteří prorokovali.
„Monday Morning Apocalypse“ se musí pořádně rozležet, aby dokázalo odhalit, kolik emocí, agrese, výborných nápadů a nevyčerpatelné melancholie se skrývá pod na první poslech poněkud sterilní produkcí. Oproti předchozím počinům jsou náladotvorné klávesy v pozadí a to je jeden z důvodů, proč zní hudba přímočařeji. V celkovém kontextu jsou skladby kratší a hitovější. Jistá změna oproti minulosti nastala i v textové rovině. Zatímco „In Search of Truth“ a „The Inner Circle“ se soustředily na šiřší koncept, tohle album je lyricky mnohem civilnější a osobnější. Hlavními tématy jsou odcizení, nedorozumění ve vztazích mezi lidmi, vnitřní temnota, temnější stránky lásky, bezmoc ve snaze pomoct sám sobě i jiným a přetrvávající pocity viny. Můžeme si být jisti, že Tom vychází hodně ze svých vlastních pocitů a možná díky tomu mě texty na téhle desce ve své obecnosti zasahují úplně nejvíc.
Album má pro mě z čistě subjektivního pohledu poněkud slabší rozjezd – ačkoli otvírák a zároveň titulka a třetí v pořadí „Lost“ jsou jasné hitovky, nesedí mi úplně a ačkoli to vůbec nejsou špatné skladby, nemůžu je zpětně hodnotit tak vysoko jako zbytek alba, počínaje geniální „Obedience“. Ta má sice také přímočarý a chytlavý refrén, jenže naprosto drtí první dvě jmenované díky úžasné atmosféře, nádhernému piánovému základu a typicky napumpované rytmice, kterou přinesl do kapely bubeník Jonas Ekdahl. Další ze skladeb, co mě nikdy nepřestane bavit, je „In Remembrance“ – skvělý text, působivé sbory v refrénu, Tomův vokální výkon a závěrečná gradace tu jasně dokazují, že není vůbec žádný problém, když Evergrey staví na jednoduché melodii. Výčet svých oblíbených skladeb nemůžu zakončit, aniž bych nejdřív zmínila hned následující šlapavou „At Loss for Words“, progovější „Still in the Water“, která se atmosférou asi nejvíc blíží starší tvorbě, intenzivní a textově srdcervoucí „The Dark I Walk You Through“, emocionální „I Should“ nebo závěrečnou neuvěřitelně křehkou a procítěnou klavírní baladu „Closure“.
Evergrey chtěli být přímočařejší a zkusit nový přístup bez toho, aby se přespříliš odchýlili od svých zavedených šablon nebo zanevřeli na hudební prvky, které u nich tak dobře fungovaly. Touha po vývoji ale byla jasně slyšitelná a následující počiny ji pouze povrdily, s výjimkou zatím posledního „The Storm Within“, se kterým se kapela trochu obloukem vrací ke kořenům, aniž by ovšem zanevřela na posun, který vytvořila předchozí tři alba. Mnoho kritiků „Monday Morning Apocalypse“ uznává, že tady platí dvojí metr. Pokud by tohle album od kapely slyšeli jako první, nebo pokud by ho vydal kdokoli jiný, nebylo by prakticky co kritizovat. A mně nezbývá, než zopakovat své tvrzení, že podle mě Evergrey nikdy nevydali slabé album. Směr, který nastínili touto deskou, mi naprosto sedí a jejich vývoj považuji za nezbytnost a krok správným směrem. Ačkoli předchozí trojice alb zůstává dodnes nepřekonaná (a mám pocit, že na tom už se nic měnit nebude), mnohými zatracovaná „apokalypsa pondělního rána“ bude asi už vždycky mojí největší srdcovkou.
Cause I never saw you deserted
You never spoke so I heard it
Cause I would never let you down
Did you call me and I didn`t listen?
Did I force you to make your decision?
Did I?
|
