Ne nadarmo se o nich mluvilo jako o generaci ztracenců. Když se na to podíváme zpětně, byla vlastně celá grungeová scéna odsouzena k zániku v okamžiku, kdy přišla na svět. Tvořili ji ztracenci, kteří nikdy nebyli ve fotbalovém týmu, ničím nepřipomínali svalnaté playboye z Los Angeles a holky se na ně nelepily. Tyto frustrace musely jít ven a hudba byla ventil. Hudba, která chtěla znít odporně, sebedestruktivně a co nejvíc zhnuseně. Celá scéna se tak tvářila, a po letech můžeme říct, že to vlastně ani póza nebyla. Kdyby ano, neskončilo by tolik tehdejších hvězd tak špatně. Naposledy Chris Cornell. Vypadal ze všech grungeových hvězd vždycky asi nejvyrovnaněji a pokud se namočil s drogami a vším tím svinstvem kolem, rozhodně to nebylo nic fatálního.

Když si v roce 1994 prohnal Kurt Cobain hlavou kulku, nebylo to až tak překvapující. Stejně tak, když přišla o osm let později zpráva o tom, že se Layne Staley z Alice In Chains totálně ufetoval, nikdo se tomu moc nedivil, protože tento zpěvák byl troska už v dobách, kdy byl se svou kapelou na vrcholu, natož pak, když dlouhá léta skoro nevycházel ze svého feťáckého doupěte. Když před rokem a půl umřel Scott Weiland, kdysi předák dalších grungeových hvězd Stone Temple Pilots, bylo už to trochu šokující, protože ještě několik dní před smrtí prohlašoval, že je už naprosto v pořádku. Nakonec si jej ale opět našly drogy. Co dohnalo k nejhoršímu Chrise Cornella ze Soundgarden, to je skutečně záhada. Dohrál koncert v Detroitu, pozval fanoušky na další, ochotně se s nimi fotil a nakonec napsal ještě zprávu na Twitter. O smrti, depresi, předtuše něčeho zlého ani slovo. O pár hodin později jej už našli mrtvého s oprátkou na krku. Snad se fanouškům někdy dostane vysvětlení tak rychlého konce, který opět pořádně přiživil sebedestruktivitou páchnoutí stigma grungeové scény.

Pepsi Stone, 21. 5. 2017