Britské rakety Dragonforce jsou zpět a hned je s jejich novinkou a v pořadí sedmou studiovkou svázáno několik „nej“. Jde např. o nejdelší album v celé metalografii kapely, nalezneme zde dokonce i nejdelší song, se kterým pánové kdy vyrukovali. Tím nejdůležitějším faktem pro věrné fanoušky je ale jednoznačně skutečnost, že Dragonforce zůstávají nejspeedovějším spolkem současnosti, když ani tentokrát nedošlo na nějaké žánrové hokusy pokusy a Britové si pořád jedou „jednu a tu samou písničku“, což je jenom dobře, protože přesně tohle jim jde od rukou, nohou i hlasivek zkrátka nejlépe.
Jakmile se totiž přece jenom vydají na cestu drobného experimentu, jsou náhle o poznání méně zábavní, chvílemi dokonce nudní. A není úplně dobrá zpráva, že se právě to váže k oné nejdelší písni nahrávky, kterou je více než jedenáctiminutový kus „The Edge Of The World“. V něm se autoři - v tomto případě hlavně Frédéric Leclercq - snaží o pozvolnou stavbu, jejíž vnitřní proudy by se měly postupně slévat, až by nakonec vyústily ve velkolepý pramen dechberoucího majstrštyku. K ničemu takovému ovšem nedojde, skladba naopak hrubě nudí a znamená nejslabší příspěvek nového alba. Je jasné, že nelze od začátku do konce sypat rychlopalebné položky, tyto skladatelské toulky ale nikam nevedou a pouze dokazují, že jakmile se pánové pokusí uhnout z power-speedových vzorců, rychle narazí na své kompoziční limity. Týká se to vlastně i zpěváka Marca Hudsona, jehož hrdlo nedovoluje hluboké emotivní ponory, přičemž je to tentokrát snad ještě znatelnější, než kdykoli v minulosti (čímž se poněkud umocňuje nostalgický stesk po ZP Theartovi).
Důkazem tohoto tvrzení je rovněž balada „Silence“, za jejíž nevýraznost ovšem nemůže jenom Marc, ale hlavně autoři, kteří tentokrát nebyli schopni přijít s dostatečně „dojemnými“ tóny. S pomalými skladbami z prvních alb Dragonforce se tohle prostě nedá vůbec srovnat. No a pak zde máme poslední věc, jež se snaží zpestřit dominantní speedmetalovou nálož. Jde o thrashově ozubený flák „War!“, jenž je o něco zdařilejší, zejména sloky disponují dravostí hladové vlčí smečky, z celkového pohledu se ale zase nedá mluvit o bůhvíjakém zázraku, ani tento pokus o variabilní rozptyl zkrátka příliš nevyšel. A abychom odškrtli všechny slabší položky desky, musíme uvést také titulní intro, které jen tak bezradně prošumí, aniž by jakkoli plnilo svoji ladící funkci, kdy se člověk začíná těšit na to, co přijde dál. Ačkoli, zrovna tady není o čem spekulovat, vybuchne samozřejmě spektakulární power-speed. A bude ho naštěstí tolik, co posluchačovo ucho i duše ráčí.
V tomto ohledu se Dragonforce nesnaží vymýšlet nic převratného – což ani nejde – a zase rozjíždějí bohaté instrumentální ohňostroje se strhujícími sólovými ekvilibristikami mistrů Hermana Li a Sama Totmana, divoce malebnými klávesovými tahy Vadima Pruzhanova (jenž si ovšem dává po nahrání alba pauzu, aby mohl trávit více času s rodinou, nepojede s kapelou ani na turné), a samozřejmě urputným dopingem rytmické sekce, kterou zastupuje Frédéric Leclercq, ale také nový bicmen Gee Anzalone, jemuž po namlácení této desky určitě značně narostla svalová hmota. Úvodní nátisk „Ashes Of The Dawn“ byl rovnou vybrán k tvorbě videoklipu, nejde o špatný tah (hlavně sólo je prvotřídní), nicméně na albu se najdou ještě vybranější kompozice. Patří mezi ně hned navazující štych „Judgement Day“, který splňuje nejvyšší standardy Dragonforce a baví po celou hrací dobu, zvlášť je ovšem nutné vypíchnout dynamické slokové fráze s neodolatelným techno-syntetickým podkladem, ve kterém se Pruzhanov parádně rozvášnil a lze jenom litovat, že takových úletů není na albu ještě mnohem víc.
K dalším vrcholným číslům patří „Midnight Madness“ s extra štědrou várkou lahodně vykroucených melodií, potažmo song „Land Of Shattered Dreams“, který možná nezabírá na první dobrou, po vnitřním usednutí ale i tahle kompozice plní funkci slušné power-speedové zábavy. Není bez zajímavosti, že všechny uvedené skladby pocházejí z dílny Sama Totmana, stejně jako že většinu nechválených příspěvků napsal Frédéric Leclercq. Osobně pak do mistrovské sekce řadím také dvojici bonusových cover-songů, tedy ďábelskou jízdu "Evil Dead" od Death a zejména hitovku „Gloria“ od party (umělce?) Ziggy. Ta pochází z Japonska a píseň samotná je doslova nasycená harmonicky-patetickým klenutím typickým právě pro tuto zemi. Výběr obou pecek, stejně jako jejich zpracování, zaslouží rovněž absolutorium.
A protože ani zbylé položky alba nijak dramaticky nezaostávají (možná s drobnou výjimkou opusu „Our Final Stand“, který se dá označit za tuctovější, navíc už na něj po téměř hodině poslechu nezbývá moc energie), je nutné novinku Dragonforce opět velebit. Možná se někomu (oprávněně) zdá, že pánové pouze vybírají svoji minulost a nejsou schopni nabídnout nic nového. Je ale dobré si uvědomit, že na daný recept mají copyright a doposud v tom, co dělají, nenalezli adekvátní konkurenci. Navíc není vůbec špatné mít ve světě, jenž se v současnosti vyznačuje nestálostí na několika frontách, nějakou stabilní jistotu. Tou Britové zůstávají i v roce 2017 a proto je vhodné i jejich sedmou řadovku - navzdory výše zmíněným nedostatkům - ocenit vysokou známkou.
|
