Když se v roce 2014 Jonas Ekdahl a Henrik Danhage vrátili po čtyřech letech absence zpátky do kapely, nad celou touhle podivnou situací pořád visel otazník. A to i po vydání velmi přesvěčivé „Hymns for the Broken“. Evergrey ale od té doby v neměnné sestavě stvořili už druhé album a světe div se, ještě silnější, než byl jeho předchůdce. Na druhou stranu, ono to zas až tak překvapivé není. Dosavadní vývoj nasvědčoval tomu, že kapela se pomalu ale jistě usazuje a nachází jistotu v hudebním stylu někde na pomezí jejich klasických alb a moderního pojetí, které si přivlastnili od časů „Monday Morning Apocalypse“.
Jejich jubilejní desátá řadovka je druhým albem u AFM records a kdo minulý rok sledoval facebookovou stránku kapely, nemohl si nevšimnout, že Evergrey rozhodně nepodcenili kampaň, která vydání předcházela. Své fanoušky pořádně napínali a postupně nabízeli ochutnávky, které dávaly tušit, že se o kvalitu nové desky nemusíme ani v nejmenším obávat. Kapela k albu natočila hned čtyři videoklipy („Distance“, „The Impossible“, „In Orbit“ a „The Paradox of the Flame“), všechny výpravné, nádherně zpracované a nabízející záběry dechberoucí islandské přírody. Aby toho nebylo málo, existují ještě dvě oficiální lyric videa na „Passing Through“ a „My Allied Ocean“.
Ačkoli to tak díky podobně laděným klipům může vypadat, nejedná se o koncepční album, přestože faktem je, že hudebně tak působí, jelikož je i přes svoji různorodost zvláštním způsobem koherentní. Album jako celek působí jako takový průsečík dosavadní tvorbou kapely a může díky tomu zpočátku znít naopak trochu nesourodě – máme tu nadupané tvrdé kousky plné ostrých riffů („Distance“, „My Allied Ocean“, „Someday“), které se hrdě hlásí ke zlaté éře kapely, melancholické balady podle té nejlepší zavedené šablony („The Impossible“, „The Paradox of the Flame“) a v závěru alba i výpravnější a rozmáchlejší kompozice utopené v melancholii, ve kterých Tom předvádí umění svých aranží („Disconnect“, „The Storm Within“).
Evergrey své album vyšperkovali o pár věcí, které jej dělá ještě zajímavějším. Především je to prvotřídní produkce, která mi k jejich muzice vážně sedí. V popředí skvělého zvuku stojí perfektně šlapající a naléhavá rytmika dvojice Ekdahl/Niemann, což tuhle nahrávku dělá hutnější a na první poslech tvrdší, než ty bezprostředně předcházející. Mimo Cariny Englund (která je vlastně spíš regulérním členem kapely, než hostem), jejíž hlas tentokrát září po Tomově boku v srdceryvné baladě „The Paradox of the Flame“ (která mimochodem po textové stránce zní velmi osobně a dost možná pojednává přímo o jejich komplikovaném vztahu), se ve dvou skladbách jako host objevuje Floor Jansen. Obzvlášť v „In Orbit“ je její silný vokál využit perfektně a kapela navíc v tomhle případě vydolovala to nejlepší ze svého hitového potenciálu.
Z nejsilnějších momentů alba je určitě potřeba zmínit hned úvodní „Distance“ jako celek. Takhle silnou skladbu už kapela nenapsala pěkně dlouho – od perfektního nosného kytarového riffu, přes skvělý refrén, celkovou atmosféru, až po mrazivý závěr s dětským sborem – tohle je jasná trefa do černého a troufám si tvrdit, že přesně to, po čem toužili fanoušci klasické éry. Hned následující „Passing Through“ nabízí svěží experimentální polohu, ve které se vkusně snoubí moderna díky elektro klávesám s „Evergrey-klasikou“ a celé to zdobí silný refrén. „Someday“ a „The Lonely Monarch“ mě obě naprosto dostávájí do kolen díky refrénu – tohle jsou jedny z nejlepších vokálních linek, které kdy Tom stvořil. Velmi příjemným překvapením je také „My Allied Ocean“, což je nadupaná pecka s nekopromisní drtivou rytmikou v rychlém tempu, taktéž ozdobená prvotřídním refrénem. Přidejme k tomu všemu klasicky skvělé sbory a texty a silnou atmosféru dotvořenou citlivým využitím cella a houslí a vyjde nám z toho jedno z nejlepších alb uplynulého roku.
Díky tomu můžeme s jistotou prohlásit, že Evergrey se definitivně oklepali z krize, kterou ovšem přestáli se ctí a během které stejně vydali alba na takové úrovni, kterou by jim spousta jiných kapel mohla jenom závidět. Kapela je navíc momentálně koncertně velmi aktivní a atmosféra mezi spoluhráči se při pohledu z venku zdá lepší než kdy předtím. A díky formě, kterou předvedli na „The Storm Within“, můžu říct skoro s jistotou, že tihle Švédové ještě rozhodně neřekli své poslední slovo. A vzhledem k tomu, že vždycky budou mít speciální místo v mém srdci, říkám: jen houšť, valte to do mě, klidně dalších deset alb.
|
