Psát seriál (nejen) o Hammerfall má výhodu v tom, že lze metalografii kapely posuzovat jednak komplexně, jednak s časovým odstupem, který snímá mnohdy nekritickou patinu soudobého obdivu a odhaluje skutečnou sílu jednotlivých písní. Výsledek je v tomto případě jasný: švédští autoři možná měli štěstí na samotném počátku kariéry, jak ale dokázali na – v podstatě všech – následujících studiovkách, nejednalo se o záležitost čistě nahodilou. Pánové zkrátka uměli psát dobré a postupem doby na síle neochabující skladby, a to přesto, že se vždy pohybovali na minimálním skladatelském prostoru, z nějž ovšem byli - hlavně z dnešního pohledu - schopni vymáčknout maximum. Zároveň ale platí, že se nikdy v minulosti nedokázali vyhnout „výplňkovým“ songům, přičemž tímto kvalitativním rozkolem trpí také třetí řadovka Kladivářů s názvem „Renegade“.
Kapela se po dvou úspěšných albech dotýkala samotného Olympu slávy, což sebou logicky neslo nárůst vnějších tlaků. Na svět se navíc mělo vyklubat třetí album, u kterého se prý potvrdí skutečná síla kapely (jakkoli si osobně myslím, že je to blbost). Pánové tedy začali uvažovat ve velkém, a protože chtěli konečně zacílit i na americké publikum, rozloučili se s producentem Fredrikem Nordströmem a najali mnohem věhlasnějšího Michaela Wagenera, jenž měl za sebou spolupráci s partami jako Metallica, Megadeth nebo Helloween. Výsledek byl ovšem rozporuplný (za vše mluví dostatečně fakt, že se Dronjak s Cansem k Nordströmovi zase nedávno rádi vrátili), nicméně zároveň nezastávám názor některých jedinců, včetně samotného Canse, že by na „Renegade“ byla zvuková produkce „otřesná“. Jistě, není úplně dokonalá, ale osobně bych byl velmi šťastný, kdyby aspoň takhle zněly kupříkladu debuty Heavenly nebo Insanie Stockholm (abychom zůstali zhruba ve stejném časovém období). Ne, pokud má fošna „Renegade“ (na které poprvé uslyšíme práci bicmena Anderse Johanssona, což je mimochodem o rok starší brácha klávesáka ze Stratovarius) nějaký problém, sound to určitě není.
A není to ani první polovina desky, která je velmi dobrá a vůbec nesvědčí o tom, že by se autorům – tedy opět hlavně Dronjakovi, Cansovi a ještě jednou také J. Strömbladovi z In Flames - pod vlivem vzrůstající slávy podlomila půda pod nohama. Naopak, pomalý nájezd úvodního songu „Templars Of Steel“ svědčí o klidnějším rozpoložení, ve kterém se zrcadlí skladatelská jistota, kdy už prostě není nutné působit stylem „okamžitý hudební útok“, jenž vypukl na prvních dvou řadovkách. Ani další průběh písně není zběsilý, tempo je uvolněně pochodové a refrén šlape na hardrockových riffech, zpočátku možná nenápadných, nejpozději při závěrečném chorusovém jetí ale již slušně vtahujících. Rychlé tempo přijde hned vzápětí, a to s nástupem položky „Keep The Flame Burning“, ve které již uslyšíme všechny sympatické kompoziční atributy, včetně parádně vzletného bridge i líbivého sóla. Ze svižné rytmiky či chytlavé nápaditosti nepoleví ani navazující titulka, jež vládne nevtíravou, ale maximálně funkční stavbou (včetně autentického zvuku Harley-Davidson), která ji do vínku dala hitovou nesmrtelnost. „Living In Victory“ je pak dalším povedeným příspěvkem, jenž uzavírá nejlepší část alba, poté totiž už obdobně veselo nebude.
„Always Will Be“ je povinnou baladou, nikoli špatnou, na kvalitu debutových „pomaláčů“ to ale opět - stejně jako v případě minulé fošny - nestačí. Poté přijde čas na dvojici zemitě vedených metalových tradicionál „The Way Of The Warrior“ a „Destined For Glory“, které si prostě pánové nemůžou odpustit, na druhou stranu právě tyto patetické položky patří téměř vždy mezi výše zmíněnou albovou výplň. Proto vítám svižný nástup rychlíku „The Champion“, jenž možná nespadá mezi prvotřídní příspěvky kapely (základní riffy už jsou hodně zaměnitelné), minimálně sólové vyhrávky ale stojí za posluchačský hřích, což platí také pro instrumentálku „Raise The Hammer“, která působivých kytarových melodií nabízí ještě o kousek více, přestože z celkového pohledu zase vyloženě nestrhává. Opus „A Legend Reborn“ pak do třetice kopíruje známý vzorec, kdy album zakončuje výpravněji pojatá polobaladická záležitost, chybět nesmí akustická kytara ani teskné vokální linky, skladbě ale opět chybí to nejdůležitější, a to je srdce. Zde už je opravdu znát, že autoři pozbyli původní skladatelské „čistoty“ a začali hrát malinko na efekt.
Album tentokrát doprovází štědrá várka bonusů z různých CD verzí, pochvalu zaslouží šlapavý coversong „Head Over Heels“ od Acceptu, ve kterém si Cans střihl duet se samotným Udo Dirkschneiderem, přičemž pěvecká chemie mezi pány zafungovala na výbornou. Méně lichotivě ovšem působí předělávky nejprovařenějších hitů „Breaking The Law“ (Judas Priest) a - i navzdory Hansenově účasti - „I Want Out“ (Helloween), které jsou jednak zhola zbytečné a jednak se v jejich nahrání začíná rýsovat snaha o vyždímání co nejvíce chechtáků formou vydávání nejrůznějších singlů, splitek, bonusových kompilací a podobně. Zkrátka, Hammerfall byli hvězdami a profit musel být maximální. A pravdou je, že deska „Renegade“ v době vzniku slavila velký úspěch, prodalo se jí přes čtyřicet tisíc kusů, byla zlatá a kapele se díky ní opravdu podařilo "dobýt" zámoří. Zároveň s tím však sláva dosáhla svého vrcholu a nejmasivnější zájem fanoušků začal upadat. Před Kladiváři tak stál nelehký úkol, kdy museli svoji pozici zas a znova obhajovat, což se neobešlo bez krizí, během nichž dokonce ve vzduchu visela možnost definitivního ukončení kariéry. To se ovšem netýká bezprostředního období po „Renegade“, kdy naopak Dronjak s Cansem dokázali nabírat na autorské síle, což se projevilo zejména na následujícím albu „Crimson Thunder“.
|
