Velice zajímavý kruh opsala umělecká dráha britského kytaristy (a dnes už i zpěváka) Grega Mackintoshe. Když se vysloví jeho jméno, každý věci znalý člověk si za něj okamžitě dosadí název anglických doommetalových bohatýrů Paradise Lost. Ti prožili skutečně divokou kariéru, kdy se od detahmetalových začátků přes umělecký vrchol tradičněji znějících alb „Icon“ a „Draconian Times“ dostali až k depešácky syntetickému zvuku, kde už Mackintoshova kytarového umu ani nebylo zapotřebí. Ovšem je s podivem, že tehdejší změnu, nebo spíše vývoj kapely z největší části inicioval právě Mackintosh, který většinu kytarových partů (až na pár sól) přenechal Aaronu Aedymu a sám se postavil za klávesy. Možná si tehdy připadal jako nový Martin Gore, ale fanoušci to nakonec nevzali.
Paradise Lost, opět v čele s Mackintoshem jako stylovým kormidelníkem, začali otáčet k vlastní minulosti, aby na svém posledním albu „The Plague Within“ (novinka „Medusa“ vyjde 1. září) zněli jako v dobách svého doom/deathového debutu „Lost Paradise“. To už ale Mackintosh zcela rezignoval na syntezátorové zvuky a popové ambice a nepokrytě se rovněž vrátil ke svým kořenům. S Paradise Lost i se svou druhou kapelou (už nepokrytě deathmetalovou) Vallenfyre. Tu dal dohromady v roce 2010 s Hemishem Glenncrossem, někdejším kytaristou dalších britských doommetalových ikon My Dying Bride. V ní Mackintosh vytyčil jasný směr - klasický old school death metal a sám se kromě vůdčí kytarové osobnosti situoval i do role zpěváka.
Dnes mají Vallenfyre na kontě už tři desky a prostřednictvím své novinky „Fear Those Who Fear Him“ ukazují, že je nutné je brát vážně. A to i bez toho, aby Mackintosh jakkoliv ohrožoval existencí Vallenfyre svou pozici v Paradise Lost. Vallenfyre totiž nemají za úkol konkurovat Mackintoshově domovské kapele, protože hned z prvního vyznění je cítit, že je to „jen“ boční projekt. Tomu jasně napovídá i oldschoolový zvuk novinky, který, kdyby nebylo charakteristických a jako pramen křišťálově čisté vody osvěžujících kytarových vyhrávek, mohl být na libovolné deathmetalové nahrávce z osmdesátých let. To je ale hájemství, kde se Vallenfyre líbí nejvíce, takže vlastně je to všechno v pořádku.
Spojnic mezi Vallenfyre a Paradise Lost, respektive My Dying Bride, zrovna moc není. I když „Fear Those Who Fear Him“ sklouzne do pomalých temp a zmíněným kytarovým vyhrávkám (nejvíce slyšitelné ve skladbách „An Apathic Grave“ a „The Mercilles Tide“), spíše se dá říct, že výrazově (možná vzhledem k Mackintoshově murmuru) směřují právě někam do roku 1988 nebo 1989, ke kořenům britského death metalu. To je nejvíce slyšet v úderných rychlých věcech jako „Nihilist“, „Soldier Of Christ“ nebo ve čtyřicetivteřinovému masakru „Death World Breathes“, kde si člověk bezděky vzpomene na Napalm Death a podobné party. Je tohle ale to, co by ale člověk chtěl dostat od Mackintoshe, od vizionáře z konce devadesátých let? Může se mu dnes vyčítat určitá monotónnost materiálu, ale přece jen ve chvílích, kdy dokáže vyvolat mrazivou atmosféru jako v „Cursed From The Womb“, člověk si řekne, že pořád ten chlap velký kus talentu v sobě má.
Ale i tak je „Fear Those Who Fear Him“ deskou pro skalní příznivce death metalu, jež Vallenfyre může ukazovat cestu, kterou by se (dnes už jen) trojice chtěla dál vydat. Aktuálně jsou méně doomoví, spíše pošilhávají po svižnějším deathu, který sice nikdy nebude tak nápaditý, jako například u Bolt Thrower (nebo v současnosti u jejich pohrobků Memorial), ale přece jen bude pro fanoušky tohoto žánru představovat určitou jistotu.
|
