S odstupem času se jeví jako úsměvné čtení o tom, jak řada posluchačů či kritiků okázale a vytrvale odsuzovala Hammerfall za neoriginalitu a vykrádání kde koho, jenže tyhle hlasy byly pouhými výkřiky do tmy, kterými se mohli hudebníci švédské kapely bavit, neboť na jejich popularitě nebo prodejnosti alb se tohle nijak dramaticky neprojevovalo. A tak i čtvrtá studiovka „Crimson Thunder“ slavila nemalé úspěchy, když se např. umístila na do té doby nejvyšším místě německé hitparády a probíhala četná koncertní vystoupení s hvězdami jako Dio nebo Iron Maiden. Nicméně problémy si kapelu přece jenom našly, konkrétně Oscara Dronjaka, jenž si při pádu na motorce zlomil levou ruku. Vznikla tím neplánovaná pauza, kterou hudebníci řešili po svém, Joacim Cans nahrál sólovku „Beyond The Gates“, bicmen Anders Johansson si na chvíli zakoketoval se sestavou Stratovarius, a aby se nepřerušil kontakt s fanoušky, vydala firma Nuclear Blast živák „One Crimson Night“, jenž opět – navzdory všem posměváčkům - slavil jasný úspěch.
V září roku 2004 už ale pánové byli schopni vstoupit do studia, a to opět za dohledu producenta Charlieho Bauernfeinda, potažmo s další výtvarnou výpomocí Samwise Didiera, který tentokrát válečníka Hectora pokryl ledovou krustou, s čímž souvisí literární předloha od spisovatele George Martina, jehož série novel „A Song Of Ice And Fire“ posloužila Švédům jako inspirace k lyrickému podkladu, včetně titulu alba a některých písní. Balada „Never, Ever“ pak čerpá z první kapitoly zmíněné ságy, tedy - dnes díky seriálu megapopulárního - díla „Game Of Thrones“. V tom je možné spatřit jisté vizionářství autorů Dronjaka s Cansem, nicméně pokud se samotné hudby týká, žádné experimenty se očekávat nedaly a jedinou otázkou bylo, zdali se pánům podaří navázat na kvalitní rukopis, s nímž se vytasili na předchozím záseku „Crimson Thunder“.
Deska s názvem „Chapter V: Unbent, Unbowed, Unbroken“, jímž chtěli hudebníci naznačit, že je jen tak něco nezlomí (až na zlomenou Dronjakovu ruku), se možná na první dojmy jeví jako méně důrazná, při pozornějším poslechu – případně po časovém odstupu – je na ní ale opět k nalezení několik velmi silných skladeb, samozřejmě v čele s dalším z nesmrtelných hitů „Blood Bound“, který je vystavěn na automaticky vtahujících riffech a hlavně zpěvech, jež se v refrénu podařilo vyklenout do skutečně chytlavého tvaru. Této perle ještě předchází úvodní položka „Secrets“, kterou startuje mini-intro v podobě úsečně škádlivých kytar, na něž brzy naváže až příliš typický šlapavý rytmus, pocity však brzy vylepší rychlý refrén a zejména sólo s velmi zdařilou neoklasickou variací, kterou mimochodem kapela začlenila do koncertní medley-série, přičemž jde vždy o jeden z vrcholných úseků.
Song „Fury Of The Wild“ rozjíždí „motorkářský“ riff ala Accept, i ten ale brzy rozkvete díky líbivým motivům a nezůstane v otupěle mdlé heavíkové rovině. Tato strategie autorům vždy slušela a je třeba zvlášť ocenit, že i navzdory minimální kompoziční variabilitě jsou skladby většinou melodicky načechrané a zpěvné (z větší části za to může Cans, jenž Dronjakovy riffy dokázal zručně povýšit chytlavými vokálními linkami). Zde navíc Joacim ve slokách „experimentuje“ s výškovými zpěvy a dostává se na samotnou hranu svých možností, lépe řečeno trochu za ní, je znát, že jeho limity jsou jasně dané, nicméně i tak jde o sympatickou snahu o výstup ze zaběhnutých klišé. Do této kategorie můžeme zařadit i přerušovanou kytarovou hru na konci sólového partu, kterou protkávají sborové výpady (pro-koncertní rukopis je zde opět více než zřejmý). Závěr povedené skladby ještě podtrhnou vyhrávky kopírující refrénovou melodii. Kytarové třpytky blýskají rovněž v navazující kompozici „Hammer Of Justice“, nechybí ani šlapavý refrén či sólový trylek, jehož hyperbolické klenutí se nikdy neomrzí.
Kvalita neupadne ani s povinnou baladou „Never, Ever“, jakkoli jsou její tóny vedené až příliš na melodramatickou jistotu a na „pomaláč“ z předešlé desky nestačí (to lze ale povědět o většině balad, takže se nic zásadního neděje). „Born To Rule“ - k němuž je možné do dvojice přiřadit jakostně obdobnou předposlední položku „Take The Black“ - už ale devalvují vyloženě tuctové riffy, a protože se ani v rovině zpěvů či vyhrávek nedočkáme ničeho působivého, plní tyto písně funkci černého Petra nahrávky a výrazně snižují její celkový dopad. Osobně pak nejsem na větvi ani z ambiciózního opusu „Knights Of The 21st Century“, ve kterém se autoři na více než dvanáctiminutové ploše snaží přijít s méně obvyklými motivy, v první půli ale nic zábavného nenabízí (protivně skuhrající hlas hostujícího Cronose tomu opravdu nepřidává), poté bude díky svižnějšímu pochodovému tempu, dynamickým frázím a melody vyhrávkám o něco lépe, o nějakém vítězném skladatelském tažení zde ale přesto mluvit nemůžeme.
Ke kompletnímu zmapování tracklistu – vyjma pohodově akustického intermezza „Imperial“ – ještě chybí zmínka o kusu „The Templar Flame“, jenž se pohybuje v kvalitativních intencích první poloviny alba, na jeho počátku zaslechneme melodie s nečekaným melancholickým odérem, poté napochodují riffy jako vystřižené z metalového slabikáře Amíků Manowar, chorus se uvolněně nadnáší a nechybí ani popěvky, jejichž časté využití by mohlo svádět k domněnce, že je autoři zakomponují vždy, když už nevědí, kudy dál, nicméně zde je tato vokální variace výjimečně zařazena v závěru skladby, takže o jistou změnu přece jenom jde. V rámci celého alba pak můžeme mluvit o plynulém rozvětvení metalografických větví kmene s názvem Hammerfall, na němž se sice čím dál více začínají objevovat duplicitní riffové výrůstky, díky několikrát zmíněným melodickým květům ale není důvod mluvit o zklamání či dokonce propadáku. Naopak, páté album Kladivářů mezi svými studiovými bratříčky úplně v pohodě obstojí.
|
