Kariéru Hammerfall lze rozdělit na dvě pomyslné části. Ta první začala debutovým příspěvkem „Glory To The Brave“ (1997) a pokračovala až do páté studiovky „Chapter V: Unbent, Unbowed, Unbroken“ z roku 2005. V tomto období kapela zažívala největší úspěchy, nahrávala víceméně silná alba a celkově se švédským hráčům – až na několik zdravotních nepříjemností - vyhýbaly zásadnější problémy. Poté se však situace začala komplikovat, přičemž start této etapy lze symbolicky datovat k albu „Threshold“. Ani to sice nelze označit jako propadák, nicméně známky autorské vyčpělosti jsou na něm doposud nejznatelnější, což se neobešlo bez dramatických personálních změn, které následovaly brzy po jeho vydání v říjnu roku 2006.
Nahrávání desky se odvíjelo ve stejné sestavě, v jaké probíhala tvorba předešlých tří řadovek, pokračovala i spolupráce s kreslířem Samwisem Didierem a hlavně s producentem Charliem Bauerfeindem. Do třetice ale tahle technická kooperace příliš nevyšla. Nejde ani tak o Didierovu malůvku (dětinsky pojaté covery Kladivářů nemá obecně cenu příliš komentovat), ale spíše o celkovou energii desky, jejíž nízká vibrace jakoby se přímo úměrně zrcadlila v neprůrazné a až příliš uhlazené Bauerfeindově zvukové produkci. Fošna „Threshold“ působí na první (i všechny další) dojmy zoufale sterilně a bezkrevně. Nicméně když člověk překoná tohle prvotní nemilé překvapení a pokusí se v tónech šestého zářezu Hammerfall přece jenom vystopovat nějaké známky chytlavosti, může se nakonec setkat s úspěchem. Rozdíl je v tom, že oproti předešlým – i budoucím – studiovkám to vyžaduje aktivní přístup, skladby nejsou automaticky vtahující a posluchač se musí k nalezení chutných kompozičních špeků víceméně nutit.
Stejně jako minulé album i „Threshold“ rozjíždí úsečně instrumentální škádlení, tentokrát ale místo kytar uslyšíme cembalo, jež v základu titulní písně podtrhují temné laděné vícehlasné popěvky. Do nich brzy vstoupí ostrý riff s thrashovou příchutí, vokální linky ale tohle zatažené nebe brzy prozáří typickou dávkou svobodomyslných paprsků. "Threshold" patří rovnou mezi nejlepší (nejsnadněji přístupné) skladby alba, přesto je už v něm nepřeslechnutelný jakýsi syndrom únavy, jež jako černá kávová sedlina leží na dně všech tónů nahrávky. Do jisté míry je s tím spojena i menší autorská invence, která staví na obligátních riffech, což se sice děje již od první desky Hammerfall, nicméně když tuto strategii nedopuje vášeň a nadšení, jde o rychlou vstupenku do skladatelského pekla. Situaci naštěstí zachraňují Cansovy vokální linky, které po prvotní neprůbojnosti nakonec přece jenom začnou fungovat, stejně jako melodické vyhrávky a sóla, jejichž atraktivní stavbu Dronjak stabilně zvládá.
Výskytu tuctových songů, které jen tak nevýrazně prošumí, se ale ani tak zabránit nepodařilo. Nejvíce se to týká položek „The Fire Burns Forever“, „Howlin´With The ´Pac“ (se sólovou variací z "Hearts on Fire") a „Titan“, jejichž heavíková dřevnatost obsahuje minimum působivých míst, dále to platí pro výpravněji pojatou kompozici „Rebel Inside“, kde ospalé Cansovo ujišťování o životním rebelství působí hodně neuvěřitelně, a nakonec i pro pomalý kus „Dark Wings, Dark Words“, ve které se - krom lyrické inspirace novelou George Romera - vrátí temněji laděné popěvky z úvodu desky, zde již v celkem nápadité refrénové variaci, nicméně celkově skladba zase dvakrát nezaujme, a pokud má plnit baladickou funkci, pak můžeme mluvit o jednoznačném selhání. Zbytek písní už ale nabízí – s trochou výše zmíněné velkorysosti – o něco výživnější zážitek.
Hezky se poslouchá svižná jízda „Natural High“, a to hlavně díky nadýchaně vzletnému refrénu, na jehož pohodovou náladu naváží ještě obdobné úseky skladeb „Carved In Stone“ a „Genocide“. Žádné vícehlasné vyřvávání a urputná snaha o machistické vyznění, zde jakoby se naopak autoři úplně uvolnili, snad až vzdali (i takový účinek může mít únavový syndrom) a díky tomu působí jednak sympaticky, jednak nabídli příjemné osvěžení zajetých postupů a přes všechna protivenství přece jenom vtiskli desce jistý punc jedinečnosti. A špatně nedopadl ani příspěvek „Shadow Empire“ s líbivě klenutými slokami, vyhrávkami nebo jedním z mála pamětihodnějších refrénů díla, potažmo instrumentálka „Reign Of The Hammer“, jež je až po okraj narvaná chytlavými kytarovými melodiemi a pro mě osobně dokonce o chlup vítězí nad dvojicí nezpívaných kompozic z dvojice předešlých alb.
Šestá studiovka Kladivářů i tak zůstává nejméně výrazným příspěvkem kapely (bez jediného zásadního hitu), což zřejmě bylo přímým důsledkem letité intenzivní práce a vysokých okolních nároků. Brzy se všechny problémy odrazily i ve stabilitě sestavy, kdy se nejprve v březnu roku 2007 odporoučel basák Magnus Rosén, jenž byl ve skutečnosti již delší dobu nespokojený s hudebně velmi úzce nastaveným směřováním kapely a nemožností vlastního prosazení mezi autorskou dvojici Dronjak/Cans. O třináct měsíců později sbalil šestistrunné fidlátko i Stefan Elmgren, který se definitivně rozhodl soustředit na kariéru leteckého pilota. Pokud se komerční úspěšnosti týká, album „Threshold“ si nevedlo zle, naopak se osm týdnů dokázalo udržet na vrcholku švédských hitparád, nicméně semínko budoucích krizí už bylo zaseto a jeho ďábelské vyklíčení se mělo brzy naplno projevit.
|
