Riverdogs asi více než kdokoliv jiný plnili funkci utajeného typu pro fanouška klasického hard rocku, prosyceného espritem na konci osmdesátých let tak populárního pop metalo se silnou bluesovou příchutí. Známými se sice stali velmi záhy, a to když k nim z kapely Ronnieho Jamese Dia přišel kytarista Vivian Campbell (nahradil Spencera Sercombea ze Shark Island), ovšem nejznámnější byli, když tento odešel k megaúspěšným Def Leppard. V té době měli Riverdogs na kontě už velmi dobré debutové eponymní album, které sice bylo vcelku neúspěšné, ovšem mezi znalci podobné hudby ceněné. Jak už to ale u podobných kapel bylo zvykem, následující dekádu, léta devadesátá, prožili v útlumu a i přes slušnou druhou desku „Bone“ ze třiadevadesátého (zde Campbella zastoupil baskytarista a dnes už vyhledávaný producent a skladatel Nick Brophy, jenž spolupracoval s takovými jmény jako The Rolling Stones, Avril Lavigne, Hootie And The Blowfish nebo Taylor Swift) jen další roky paběrkovali.
Ze stínu je pak vyvedl návrat Campbella v roce 2003, kdy už pracovní povinnosti u Def Leppard byly volnější, ovšem na comebackovou nahrávku se pak čekalo až do roku 2011. A po dalších šesti letech je tu deska čtvrtá, „California“, která jasně navazuje na nahrávky předchozí a i když styl Riverdogs nikam neposunuje, tak jej umně prohlubuje a opět nabízí vysoce kvalitní hard rock s jasným bluesovým akcentem. Práci velmi gruntovní a od prvního tónu slyšitelně poctivou a hranou od srdce.
Aby nedošlo k omylu, Riverdogs nebyli nikdy bráni jen jako Campbell a ti ostatní. Ovšem kytarová práce tohoto muzikanta je pro „Californii“ naprosto stěžejní. Neční nad ostatní, ale splétá úžasnou mozaiku melodií a vycizelovaných sól, že se člověk sem tam přistihne u toho, že vlastně poslouchá hlavně kytaru. Ovšem výbornou práci na „Californii“ odvádí všichni zainteresovaní muzikanti, kteří navíc tentokrát přišli s kolekcí silných skladeb, jež lze považovat za potencionální hity.
Když už by bylo nutné jmenovat nejlepší kousky, tak by bezpochyby měla zaznít rozhodně nejhitovější věc desky „Catalina“, schovaná až na předposledním místě. Dále pak pestrá plejáda bluesových skvostů, zde zastoupena těmi nejvýraznějšími skladbami, tedy „Godlen Glow“ (opět překvapí úchvatné sólo), „The Heart Is Mindless Bird“ s fantastickou souhrou kytary a kláves, a tvrdými riffy prošpikovaná „Something Inside“. Velkou devizou, a to především ve zmíněných bluesových věcech, je čistý, silný hlas zpěváka Roba Lamothea, který sám o sobě dává písním hitový lesk.
„California“ je profesorsky zahraným albem. To ovšem neznamená, že by nebyla plná života a chuti do něj. Je to žhavá deska, která je naprosto precizní, naplněná silnými skladbami a momenty, které určitě stojí za opakovaný poslech a zapamatování. Všechny tyhle aspekty z ní dělají pravděpodobně zatím nejlepší letošní desku, která v blues/hardrockovém ranku vyšla. A pak že tihle páni mají svůj zenit už za sebou...
|
