Po vydání alba „Bump Ahead“ se Mr. Big dostali tak trochu na rozcestí. Na jedné straně stála masová touha po dalším komerčním trháku v duchu „To Be With You“, kterému se výpůjčka „Wild World“ nevyrovnala, na druhé straně pak byly umělecké a rockové ambice samotné kapely. Ke cti Mr. Big patří skutečnost, že na čtvrtém albu „Hey Man“ se vyhnuli komerčním svodům, učinili tak sice nahrávku o něco nepřístupnější, než byly předchozí dvě desky, ale dali jasně najevo, kam se svojí tvorbou chtějí směřovat.
Leccos naznačila už úvodní „Trapped In Toyland“. Byť vstupní krátký jemný piánový motiv mohl svádět k dojmu, že Mr. Big přece jen vyslyšeli hlasy těch, kteří („zmatení“ z „To Be With You“ si na koncertě zacpávali u ostřejších skladeb uši) by dali přednost romantičtějšímu výrazu kapely, skladba má zase hodně ostrý výraz, nicméně v kontextu toho, že Mr. Big měli ve zvyku na začátek alba nasazovat hodně divokou skladbu, je přece jen „Trapped In Toyland“ v porovnání s ostatními deskami nejklidnější úvodem, na druhé straně je nejdivočejším kouskem aktuální kolekce a bezesporu jedním z nejsilnějším momentů „Hey Man“. Paradoxní je přitom fakt, že „Trapped In Toyland“ byla původně určená pro potřeby Gilbertovy bokovky Electric Fence. Obrovská hudební pohoda sálá z vláčnější „Take Cover“, která je dokonalým obrazem tvorby pana Velkého – příjemná melodie, úžasná harmonie všech nástrojů, Martinův vokál nevyjímaje, dokonalost individuálních schopností je ohromující. V „Jane Doe“ pak skvěle swingující Sheenova basa zcela zastíní mistrovství ostatních kolegů, na sladkobolnou notu zahrají Mr. Big opět excelentním způsobem v „Goin` Where The Wind Blows“ s akustickou kytarou (přitom tahle píseň byla v původní verzi ryzí rocková kompozice, opačným směrem pak proběhl vývoj u bonusovky „Little Mistake“ ), i v následující, zvukově mohutnější „The Chain“ s úžasně hladivým vokálem Erica Martina a zvonivou mandolínou, zaujme i houpavá náladovka „If That`s What It Takes“, svým názvem i atmosférou odkazující na kolegy Bon Jovi. Hodně syrově působí hrubá a poměrně komplikovaná „Out Of The Underground“, plná změn temp i nálad, k jejímuž textu inspirovala Erica návštěva zubaře (na téhle desce ostatně Eric zpracoval víc osobních zážitků). Hitově se tváří „Mama D.“, ve které opět exceluje dokonalost vokálu Erica Martina, ovšem, tak jako u většiny skladeb, vyplatí se plně sledovat i precizní práci jeho kolegů.
Album „Hey Man“ udělalo v životě Mr. Big poměrně tlustou čáru. To, že se Mr. Big poprvé vyhnuli nahrání některé z cover verzí (ačkoliv návrhů bylo dost, na žádný z nich nakonec nedošlo), bylo tou nejméně podstatnou změnou. Kapela sice neohlásila rozpad, nicméně řeči o tom, že si její členové od sebe musí odpočinout, naznačovaly, že tlak, pod kterým se Mr. Big trvale dostávali, byl velice silný. V duchu hesla „sejde z očí, sejde z mysli“ však kytarista Paul Gilbert oznámil, že už nemá zájem v kapele pokračovat. Stejně tak „Hey Man“ znamenalo tečku za spoluprací s do té doby neodmyslitelným producentem Kevinem Olsonem, který aktuálně kapele naordinoval docela ostrý zvuk. A i když Mr. Big částečně do stejné řeky ještě měli vstoupit, dá se říci, že „Hey Man“ znamenalo konec první – a té nejdůležitější – kapitoly v životě Mr. Big.
|
