Je úžasné, že za celou téměř třicetiletou historii Mr. Big došlo pouze jedinkrát ke změně v seznamu členů kapely (pomiňme smutný fakt, že bubeníka Pata Thorpeye musí vzhledem k jeho zdravotnímu stavu občas zastoupit pomocník). Odchod Paula Gilberta, ke kterému došlo v klidovém období mezi alby „Hey Man“ a „Get Over It“, byl poměrně překvapivý, zejména s ohledem na to, že se Paul Gilbert nijak aktivně nešířil o důvodech, které jej k tomuto kroku vedly, nejčastěji se hovořilo o pokračování v sólových aktivitách či o možném reunionu jeho původní kapely Racer X. Zbytek kapely se netajil tím, že rozhodnutí Paula Gilberta považoval za zradu, ono najít adekvátní náhradu za takového spoluhráče, jakým je Paul Gilbert, nebylo nic jednoduchého. Povedlo se hned s prvním kandidátem, byť na první pohled se mohlo zdát angažování kytaristy Richie Kotzena, který k Mr. Big zamířil po svém angažmá u glamových Poison, jako docela zvláštní rozhodnutí. Nicméně z pohledu samotného Kotzena je možné říci, že víc pasoval k technickým hračičkům Mr. Big, než k hitové partě Breta Michaelse.
Je pochopitelné i to, že příchod Richieho Kotzena musel mít vliv na výraz Mr. Big. A na albu „Get Over It“ se to odráží zejména v podobě daleko silnějšího Kotzenova bluesového cítění, zároveň je znát, že Richie je velmi zkušený a vyzrálý, takže tradiční detailní propracovanost a náročnost skladeb je zachována, přínosem pro Mr. Big byl i fakt, že Kotzen uměl velmi dobře zpívat a využití této schopnosti se kapela vůbec nebránila a v neposlední řadě – je otázkou, nakolik je to vliv nově příchozího člena a nakolik samotného směřování dosavadních členů – je třeba zdůraznit, že Mr. Big v podstatě rezignovali na jakákoliv komerční lízátka, „Get Over It“ se pomyslným obloukem vrací ještě před dobu debutového alba a je jednoznačně nejobtížněji prostupnou deskou v diskografii Mr. Big.
Ani v nejmenším nepřekvapí (jednak je tím zachována taktika vydávající firmy, vyžadující nasazování balad do singlů, jednak jde o nejpřístupnější skladbu celého alba a nejsilnější spojení s předchozí tvorbou), že jako první pozdrav z „Get Over It“ zazněla baladická „Superfantastic“. Tradiční recept – akustická kytara a lehká (i když nikoliv tak dojemná, jako u největších hitů Mr. Big) plačtivost – je zachován, jeho provedení přece jen o chlup ostřejší a právě Kotzenovo sólo je tím, co staví Mr. Big do trochu jiného světla, podobně se tváří i druhá baladická položka „My New Religion“. Prakticky celé album se nese ve volnějším tempu, někdy Pan Velký při svém vzpomínání na raná rocková léta sjedou až do jakési hutné těžkopádnosti („Hiding Place“, „Mr. Never In A Million Years“), z úvodního „Electrified“ víc než tradiční akčnost na začátku alba vyzařuje právě přiklonění se k blues, Kotzenův vliv na výraz kapely pak nejvíc charakterizuje jeho vlastní nesjízdná skladba „Static“, nejživěji (i zde dojde na očouzení bluesem) zní „Dancin` with My Devils“ s parádně přibroušeným zpěvem. Pochopitelně zdůrazňovat fakt, že vše je podtrženo dokonalou instrumentací a velmi propracovanou detailovostí je u Mr. Big nošením dříví do lesa.
„Get Over It“ je deskou spíš pro muzikanty, než pro běžného fanouška (ne, že by tomu někdy bylo u Mr. Big jinak, ale v tomto případě to kluci dotáhli do absolutna). Pokud se nenecháte polapit muzikantskou precizností, či pokud neupřednostňujete syrové rockové kořeny před jejich následně rozvinutými a více písničkářsky uvolněnými postupy, může se pro vás páté album Mr. Big stát hodně neschůdnou položkou.
|
