Vlastně už jen prostý statistický údaj o tom, že Rage sází další kousek do již třetí desítky svojí diskografie, zřetelně naznačuje, co od aktuální desky „Seasons Of The Black“ lze očekávat. Obzvlášť s vědomím, že s odchodem hračičky Victora Smolskiho se Rage vrátili do svých mladých let a podstatou jejich hudby je energie a přímočarost. Skutečnost, že vydání „Seasons Of The Black“ dělí od předchozího alba „The Devil Strikes Again“ něco málo přes třináct měsíců a deska vznikala ve stejné sestavě, nastíní, že Rage pokračují s totožnými vzorci, které používali vloni. Stejně tak fakt, že zařazení šestice letitých skladeb, které vznikly v hloubce osmdesátých let v tehdejším Peavyho působišti Avenger, funguje (pochopitelně s daleko razantnějším zvukem, mnohem čistší produkcí a o světelné roky vyzpívanějším Peavym) naprosto přirozeně a plně zapadá do aktuálního výrazu kapely, jasně vypovídá o tom, že „Seasons Of The Black“ je přesně taková, jak se dalo očekávat – melodická, energická, razantní, leč bez překvapení (snad s výjimkou minutové "poetičnosti" s názvem "Gaia"). .
Možná tohle konstatování zní suše, ale asi je to tím, že pro toho, komu tahle parketa u Rage kdovíjak nevoní, může celá deska znít suše. Ten, koho Peavy se svojí vizí o metalu zaujal už dávno, se zase může prát s pocitem, že Rage sice svojí matrici využívají v celé její šíři a momenty, kdy by kapele došel dech ani na tomhle albu nepřijdou (byť třeba titulní skadba zní až nezvykle neohebně), jenže takové šlehy, jaké z Rage padaly v první polovině devadesátých let, se prostě nekonají. Respektive některé ze skladeb z aktuálního alba by s největší pravděpodobností bez problémů našly místo na nejsilnějších deskách kapely, ale ani jedna z nich by se v těch devadesátkách nestala žolíkem. A to je vlastně ta nejjasnější charakteristika „Seasons Of the Black“. Typickým příkladem může být divoká kvaltovka „All We Know Is Not“ s velice chytlavým refrénem, snadno zapamatovatelná a dobře vygradovaná „Blackened Karma“ s typickou jedinečností v kombinování agrese a melodiky, či „Time Will Tell“, která by se svými sbory i v devadesátkách mohla celkem zářit. Přesto přese všechno, tohle všechno už tady několikrát bylo.
Možná je opakování matka moudrosti, ale je otázkou, nakolik je od Rage moudré opakovat to samé, s čím přišli vloni. To, co platilo tehdy, tedy že Rage do toho řežou jako za mlada, platí i na aktuální desce. A ještě ani nehrozí, že by to byla nastavovaná kaše. Vloni mohlo nabudit očekávání, jak bude návrat do minulosti znít, aktuální deska pak jede v těch samých kolejích a vzhledem k tomu, že mantinely této formy Rage nejsou kdovíjak široké, je „Seasons Of The Black“ sice solidní kousek, ale zároveň je jen určitým přešlápnutím na místě. Rage se drží svých poznávacích znamení a máte-li je rádi, klidně si pořiďte jejich další (nicméně ne vrcholový a tedy nezbytný) kousek do sbírky. A když už, tak i s důležitým Avengerovským dodatkem.
|
