Přestože byl členem nejslavnější sestavy legendárních Megadeth, byl Marty Friedman vždycky víc než jen kytarista této thrashmetalové party z Los Angeles. V Megadeth měl vždy „pouze“ pozici sólového kytaristy, protože skladatelské otěže pevně třímal Dave Mustaine a proto se Friedman věnoval své sólové dráze i v dobách, kdy byl členem této slavné kapely. Byla to ostatně také jeho podmínka, když si jej Mustaine s Ellefsonem na základě poslechu dvou alb, které nahrál společně s Jasonem Beckerem pod hlavičkou Cacophony, vybrali za svého spoluhráče. A ten, kdo zná sólovou tvorbu Martyho Friedmana dobře ví, že na jeho albech se nachází tolik překvapivých momentů, že se člověk vůbec nemůže divit, že mu po veleúspěšných devadesátých letech začala být ulita Megadeth poněkud těsná.
Friedman vždy miloval Japonsko a jeho kulturu a proto v něm od roku 2003 bydlí. Země vycházejícího slunce také ovlivnila některé jeho desky (zejména pochopitelně „Tokyo Jukebox“ a „Future Addict“), které se nesou dokonce na vlnách japonského popu. To ovšem posluchače s novinkou „Wall Of Sound“ nečeká. Friedman jako kdyby s ní opsal kruh a vrátil se ke svým raným sólovým nahrávkám nebo dokonce k deskám Cacophony. Jeho nové album také staví na klasickém heavymetalovém základu, na který Friedman roubuje vlivy klasické hudby a vše je zabalené do speed/thrashového kabátku.
Po letech experimentů se ke svému klasickému zvuku vrátil už před třemi lety s albem „Inferno“, kde si zahostovali takoví muzikanti jako Danko Jones nebo Alexi Laiho, když oba zmínění převzali i pěvecké party. Oproti „Inferno“ je „Wall Of Sound“ až na výjimku v podobě skladby „Something To Flight“ (ze které nosný refrén dělá příklad stadionového rocku) instrumentální, což rovněž odkazuje k Friedmanovým začátkům. Oč půjde, naznačí hned úvodní „Self Pollution“, která posluchače vtáhne do děje zastřenou kytarou, do níž vybuchují salvy bicích, aby o chvíli později Friedman rozehrál úchvatné sólo.
Friedman je kytarový hrdina jako třeba Satriani nebo Vai a proto si může dovolit točit instrumentální alba. Jeho kytara supluje zpěv svými sóly, která také často mění tempa a tím i celou tvář dané skladby. To je slyšet v „Self Pollution“, ale i v dalších věcech. Friedman před vydáním mluvil o tom, že se tohle album ponese na vlnách neoklasického metalu. Pod takovým pojmem by si člověk představil desky Yngwieho Malmsteena, naštěstí tohle posluchače nečeká. Ono s tím neoklasickým metalem to nakonec tak žhavé není a jedinou opravdovou skladbou tohoto druhu může být „Sorrow And Madness“. Většina písní se totiž pohybuje mezi řadou stylů a hlavní spojnicí mezi nimi je Friedmanova novátorská kytarová hra.
Proč novátorská? Instrumentální alba mají totiž tendenci při svém poslechu nudit a zaujmout pozornost je s absencí zpěvu mnohem těžší. U „Wall Of Sound“ se to ale nestane. Ba co více, deska skladbu od skladby graduje a v jejím případě se dá hovořit i o velkém finále, protože nejlepší momenty se nachází v závěrečné trojici skladeb „The Soldier“, „Miracle“ a mocně dramatická „The Last Lament“, přičemž posledně jmenovaná se dá už dokonce označit za malé mistrovské dílo.
Fanoušci budou rozhodně spokojeni. Po létech, kdy jim Friedman připravil nejedno překvapení, které leckdy příjemné rozhodně nebylo, nabízí jim desku, jenž dokáže v příměru s nejlepšími alby jeho diskografie bez problémů obstát.
|
