„Jestli je nějaké životní období, o kterém můžu s čistým svědomím prohlásit, že si jej nepamatuju, tak je to kolem desky „Draw The Line“, řekl v jednom interview na začátku devadesátých let Joe Perry. V té době už byl čistý a de facto i střízlivý a tak na dobu druhé poloviny sedmdesátých let mohl vzpomínat s úsměvem. V roce 1977 ale kapele do smíchu zrovna dvakrát nebylo. „Rocks“ sice vykazovalo skvělá prodejní čísla, z Aerosmith byla americká rocková kapela číslo jedna, ovšem soukromý život členů kapely nestál za nic. Právě v této době už jej ovládaly drogy natolik, že ohrožovaly nejen propagační turné k „Rocks“, ale i tvorbu další hudby. Vydavatelská společnost se tvrdě dožadovala další desky, a Toxic Twins byly v troskách. Nepoužitelní, vyřízení…
„Na jaře roku 1977 dostal David Krebs (manažer kapely, pozn. aut.) ten geniální nápad,“ vzpomíná Tyler, „že bysme další album mohli nahrávat co nejdál od zvrácenýho duchu velkoměsta, co možná nejdál od pokušení a drog. No to mě poser! Drogy se přece dají dovézt. Máme své zdroje...“ Nakonec se natáčelo v objektu Cenacle v New Yorku, který tým spolupracovníků přestavěl na imitaci středověkého hradu. „Bylo to dost strašidelný místo. Byly tam samý ponurý cimry a kilometry zšeřelých chodeb,“ říká Tyler. Na paranoiu, která v kapele v té době jela na plné obrátky, dost silný záhul.
I přesto, jaká tehdy panovala atmosféra, kdy bylo možné často zahlédnout válející se rockové hvězdy na podlaze gotické cimry úplně našrot, je nakonec „Draw The Line“ dobrá deska. Posedlost drogami ale kapela vetkla i do jejího názvu - „Draw The Line“ totiž Tyler vysvětloval jako „nachystání lajny koksu“. Jak příznačné… Hudebně toto album, které vyšlo 1. prosince 1977, nenavazuje ani tak na tvrdou, skoro až metalově znějící „Rocks“, ale spíše na rozvernější „Toys In The Attic“, ovšem v případě „Draw The Line“ se nepodařilo z desky vyloupnout jasný hit. První skladbou, na níž se sázelo, byla otvírací titulní věc. Ta sice je dost silná, ovšem poměřovat se s takovými otvíráky jako „Toys In The Attic“ nebo „Back In The Saddle“ přece jen až tak úplně nemohla, obzvlášť když obsahovala otravnou kytarovou linku, která se proplétá celou skladbou.
Ale i tak „Draw The Line“ spadá do kategorie skladeb, za kterou by jiné kapely daly bůhvíco. A takových je na celé desce přece jen ještě více. Díky takovým věcem, jako „I Wanna Know Why“, „Get It Up“, „Kings And Queens“ a „Sight For Sore Eyes“ je dnes „Draw The Line“ považována jen za maličko slabší, než její dva předchůdci. Vrchol pak představuje zejména dramatická „Kings And Queens“, která se nese spíše na baladických vlnách, přestože o klasickou baladu, jaké Aerosmith tvořili v pozdějších dobách, se ještě nejedná.
Tyler ve své knize „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“ přiznává, že nahrávání „Draw The Line“ bylo hodně složité, zejména díky neschopnosti kapely domluvit se na času společného natáčení a pochopitelně kvůli výše zmíněné a v té době už mediálně propírané drogové závislosti všech členů. Tím si potom lze vysvětlit, proč kapela na album pustila i slabší kousky jako Perryho druholigovou „Bright Light Fright“ nebo závěrečnou adaptaci bluesového standardu „Milk Cow Blues“ z roku 1930, jehož původ není dodnes úplně znám, ale má se za to, že pochází z pera Sleepy Johna Estese (1989 – 1977). Že by tedy Aerosmith docházely pořádné nápady? Ano, blížila se tvůrčí krize, ale na „Draw The Line“ se projevuje ještě minimálně.
Z dnešního pohledu je jasné, že „Draw The Line“ ukončuje pro Aerosmith tu několikaletou šílenou jízdu, kdy se z pětice vlasáčů z východního pobřeží stala největší americká kapela. Historici „Draw The Line“ přisuzují osud desky, která stojí ve stínu dvou monolitů („Toys In The Attic“ a „Rocks“), ovšem tento odsudek by byl nespravdlivý. Nejedná se o tak skvělou desku, navíc s takovým dopadem, ale i tak mají skladby velkou sílu a i když situace uvnitř kapely už byla napnuta k prasknutí, pořád ještě je „Draw The Line“ deska, která obstála ve zkoušce času.
|
