Co si budeme nalhávat, polovina devadesátých let byla svým způsobem šílená doba. Najednou jako kdyby neexistovala žádná pravidla, to, co se pracně budovalo celá sedmdesátá a osmdesátá léta, leželo zašlapáno v zemi, rock a metal se už přirozeně pároval s hip-hopem, rapem i elektronikou a nikomu už nebylo nic svaté. I jeden ze symbolů ryzího heavy metalu, druhdy nedotknutelný frontman Iron Maiden Bruce Dickinson, byl tím, kdo pomáhal všechny mýty bořit a svou sólovou deskou „Balls To Picasso“, první po odchodu z Iron Maiden, ukázal, že to s jeho kariérou tak jednoduché nebude. Jakoby najednou chtěl všem říct, že ho celou dobu uráželo, že jej považovali „jen“ za zpěváka Iron Maiden, přitom on sám jako umělec má mnohem větší ambice. Rok po „Balls To Picasso“ se přihlásili se svou první deskou od rozkolu také Iron Maiden, ale jejich „The X Factor“ dostával od kritiků a fanoušků natolik po hubě, že pro stále ještě zahořklého Dickinsona to muselo být veliké zadostiučinění.
I po letech, kdy se pozice „The X Factor“ v maidenovské diskografii vykrystalizovala, je jasné, že navrch měl v té době právě Dicki, jemuž s „Balls To Picasso“ narostla taková křídla, že s nimi své bývalé kapele, svázané stále tradicionalistickým pojetím hudby a koulí na noze v podobě Blaze Bayleyho, ulétl do nedohledných dálav. „První kolo,“ hlásal tenkrát sebevědomě a vyrazil na turné, kde studiové hudebníky z „Balls To Picasso“ nahradila regulérní kapela, která se představila na nahrávce „Alive In Studio A", kterou tvořily skladby z „Balls To Picasso“ a „Tattooed Milionaire“. Žádní Maideni, nic… S Dickinsonem se na ní tedy podíleli kytarista jakýchsi Midnight Blue Alex Dickson (budoucí člen rockerů Gun), basista Atom Seed Chris Dale a italský bubeník Alessandro Elena. Tato sestava se také vypravila na konci roku 1995 do studia.
Už prohlášení, že na desce s Dickinsonem pracuje kmenový producent firmy Sub Pop (líhně grungeových hrdinů) a spolutvůrce debutu Nirvany „Bleach“ Jack Endino, řadu fanoušků znervóznilo. Když pak viděli svého idola ostříhaného na v té době moderní mikádo, skoro se začalo bít na poplach. „Balls To Picasso“ odstarovalo mou hudební evoluci,“ říkal tehdy zpěvák, „ale nová deska půjde ještě dál. Nevím proč bych měl dělat něco, co by znělo jako Iron Maiden.“ Nebyl důvod mu nevěřit. Už jednou ukázal, že se žádných experimentů nebojí, proč by se tak nestalo podruhé. A v únoru 1996 už bylo jasno. Klasicky nirvanovská kytara rozřízla ticho úvodní „Space Race“ a deklamující Dickinson vyráží svým příznivcům dech. Všudypřítomná alternativa a grunge tak mocně pohlcuje úvod této desky, kdy byl fanoušek zmaten dilematem, zda poslouchá posledního heavymetalového mohykána nebo pravověrného grungera v kostkované košili.
„Space Race“ tak mimoděk nasadila tvář celé desce, která kvůli tomu zůstala u řady fanoušků dodnes nepochopena a berou ji jen jako nutné zlo, podléhající době svého vzniku. To by byla ale velká chyba. Na „Skunkworks“ je totiž nutné ocenit odvahu, se kterou se Dicki pouštěl do experimentů, vědom si toho, jaký odpor může u svých fanoušků vyvolat. Je třeba zatleskat také tomu, že se opět povedlo předložit velmi silnou kolekci skladeb, která má sice odlišný výraz, ale kvalita v nich zůstává. Zde sice už nejde mluvit o tak silné sbírce, jakou byla „Balls To Picasso“ (zde nemůžeme mluvit o slabých místech, ale jen o lehce nevýrazných „Gods Of War“ a „Fire“), ale přece jen se tu najdou skladby, které patří do zpěvákova zlatého fondu.
Už samotný úvod „Space Race“ spolu s následujícími dvěma singly „Back From The Edge“ a „Inertia“ je velice, převelice silný začátek. Taková forma sice nevydrží po celou dobu desky, protože hned následující „Faith“ je už méně výraznou věcí a se slabou „Dreamstate“ Dickinson padá na samé dno, ovšem zase výtečná balada „I Will Accept The Truth“ a za ní následující, svižná a strhující „Inside The Machine“ vrací „Skunkworks“ do první ligy. Přestože pak dojde opět k menšímu zaškobrtnutí v „Meltdown“ a „Octavia“, což jsou sami o sobě nevýrazné skladby, závěr desky je už zase silný jak se patří. Nejprve přijde svižná „Innerspace“, jediná, kde byl proušen autorský tandem Dickinson/Dickson, když do skladatelského procesu zasáhl basista Dale, se zapamatovatelným refrénem a na závěr opět epičtější věc „Strange Death In Paradise“. Ta nese jasnou pečeť grungeové patiny, ale Dickinson v ní nezapře svůj smysl pro dramatičnost, čímž jí pasuje do role utajeného favorita desky.
Jistěže „Skunkworks“ propadla. Znáte snad jediné album, kde se někdejší titáni osmdesátých let vrhli na grunge a alternativní hudbu celkově a uspěli s tím? Z historického pohledu ale jde o velmi vydařený kousek, který má sice jinou formu vyjádření a je jasně produktem té doby, ale skladby jsou na něm pořád dobré. Dickinson vyrazil na turné, kde mu společnost dělali němečtí Helloween a jeho někdejší britští parťáci Skin. Právě na tomto turné ale poznal, že mu nezbyde asi nic jiného, než se kajícně vrátit k tomu, co jej proslavilo nejvíce. Na scénu navíc přichází jeho někdejší kolega a v té době také vyděděnec od Iron Maiden Adrian Smith. To už ale je jiný příběh.
|
