Více než deset let nebylo po půvabné zpěvačce z Aljašky Janet Gardner ani vidu ani slechu. Po té, co tak neslavně dopadl comeback druhdy velmi známých hairmetalistek Vixen, když jejich třetí deska „Tangerine“ zoufale propadla, zmizela ze scény i Janet. V té době už měla také mateřské povinnosti a proto na nějaké obrážení malých klubů a hospod (Vixen tenkrát skutečně moc lidí nezajímaly) nebyl čas ani nálada. Děti ale pomalu odrostly a prsty pomalu začaly svrbět. Bylo proto velké překvapení, když se před čtyřmi lety na scénu vrátila původní sestava Vixen a s ní i Janet Gardner. Comeback, který se začal vyvíjet vcelku úspěšně, však nečekaně přervala smrt kytaristky Jan Kuehnemund a přestože Vixen jsou aktivní dodnes (na postu kytaristy působí Britt Lightning), řeči o chystané desce ustaly. Zato, vcelku nečekaně, přichází se svou sólovou prvotinou Janet.
Už od začátku, kdy se o této desce začalo mluvit, bylo jasné, že na ní zpěvačka pracuje se svým současným manželem Justinem Jamesem. Ten nějaký čas působil jako koncertní kytarista Tyketto a spolupracoval s alternativněji laděnými spolky Collective Soul a Staind. To ale nakonec na vyznění celé desky nemá prakticky žádný vliv. Nejdůležitější je rukopis samotné hlavní představitelky a ten za ta léta, co trávila mimo scénu, neztratil nic ze svého glancu. A co na tom, že debut Vixen z osmaosmdesátého složili spíše externí autoři v čele s Richardem Marxem, když o dva roky později kapela ukázala na mnohem vydařenějším albu „Rev It Up“, že na to skutečně má i bez podpory zvenčí. Tam už byl vliv Janet nesporný.
Právě možná k „Rev It Up“ má její sólový debut pocitově nejblíže, i když není samozřejmě tak nablýskaný, a ani neobsahuje tolik hitů. Úvodní „Rat Hole“ sice naznačí něco jiného, protože hned zkraje zachřestí elektronickými spodky, tvrdými kytarovými riffy a groovem, který by slušel i Robu Zombiemu (ten se možná teď popadá za břicho), od „Hippycrite“ jede všechno více klasičtějším směrem. Najednou slyšíte ty harmonie, které byly na začátku devadesátých let typické pro Vixen, ovšem vše je v modernějším balení a zvukově precizně ošetřené. Dalo by se až říci, že klasika a moderna jsou zde v ideálním poměru. Sice už nelze hledat tak výrazné hity jako „Streets Of Paradise“ nebo „How Much Love“, ale ty zde mohou v leckterém ohledu nahradit věci jako „If You Want Me“, „Candle“ nebo „The Grind“, ultramoderní věc se skoro až corovým refrénem.
Hnacím motorem desky je ale množství energie, kterou skladby disponují. Když pak dojde na baladu „Best Friend“, je to místo pro vítané oddechnutí. Nečekejme druhou „Love Is A Killer“, protože doba powerbalad je už dávno pryč, ale křehkou akustickou věc, která je postavená na akustické kytaře a procítěném projevu zpěvačky. A závěr samotný? Ten jasně symbolizuje, odkud Janet Gardner vzešla a s kým to v osmdesátých letech holky z Vixen randily (jeden z nich, Rikki Rockett, je vidět v klipu „Edge Of A Broken Heart“). „The Good Or The Bye“ je jasným příkladem frackovitého sleaze rocku osmdesátých let, taková menší náplast pro zatvrzelé konzervy, kterým by se celé album mohlo zdát moc současné.
Janet Gardner se v podobě nového materiálu vrátila na scénu po dvaceti letech. V lecčems můžeme spatřovat paralely s její kolegyní Litou Ford. Ta rovněž po mnoha letech přišla v roce 2009 s novým materiálem, který natočila se svým tehdejším manželem Jimem Gillettem, „Wicked Wonderland“. Ale v tomto případě si Janet Gardner může gratulovat, protože její sólový debut zmíněný nepovedený počin Lity převyšuje o mnoho procent. Stejně tak jako dosud poslední desku vlastní nijak obsáhlé diskografie „Tangerine“. A protože je toto její debutové album skutečně kvalitní a mohlo by obstát i ve zkoušce časem, to dlouhé čekání může být prominuto.
|
