Tihle Němci na sebe strhli pozornost před několika lety na počátku své kariéry, když sami sebe pasovali do pozice pokračovatelů kultovních Mercyful Fate. Odvážné tvrzení, Mercyful Fate a samozřejmě i King Diamond sólově byli vždy natolik svéráznými zjevy na metalové scéně, že není jen tak v silách každého na jejich odkaz navázat. King Diamond se sice stále ještě počítá mezi aktivní umělce, ovšem už jedenáct let, od své poslední vcelku průměrné desky „Give Me Your Soul… Please“ mlčí. A Mercyful Fate samotní? Ti se sice nikdy nerozpadli, ovšem už osmnáct let se nesešli. Proto mohou právě Attic zaplnit díru na scéně. Tedy alespoň se o to pokouší, v současnosti už podruhé.
Když už si zpěvák říká Meister Cagliostro a zpívá až nelidsky vysokým falzetem, hned je cítit odkud vítr vane. Ona totiž tvorba Kinga Diamonda (nebo Mercyful Fate, chcete-li) rezonuje hudbou Attic od samého začátku. Navíc jejich pět let starý debut „The Invocation“ nebyl zas tak úplně špatný, přestože se nejednalo o žádnou originální hudbu, tehdy se spíš počítalo s tím, že by příznivcům šíleného Dána mohla zkrátit čekání na jeho novou desku. A také se čekalo, jestli se kapela začne vyvíjet svým směrem nebo se stále spokojí s tím, že bude hrát, sice dobře zahraný a zaranžovaný, ale přece jen King Diamond revival.
Jasno je hned od varhanního intra „Ludicium Dei“ které se rozléhá s kostelním echem a po minutě a půl se přelije do úvodní skladby, titulní „Sanctimonious“. Ta naprosto zřetelně ukazuje, jakou cestu si kapela vybrala. Úvodní vysoký výkřik Meistera Cagliostra dává na srozuměnou všem, že pokud měl King Diamond nějakého učedníka, byl to rozhodně tento Němec. Na tomto místě by se Attic snadno dali napadnout za plagiátorství, za prachsprostou vykrádačku legendy, ovšem to by se nesmělo jednat o docela dost silný materiál, který nepostrádá atmosféru potřebnou pro okultní, satanský heavy metal. Až člověka napadne kacířská myšlenka, že od alba „House Of God“ sám King Diamond možná tak silnou desku nenatočil. Od svého debutu se totiž Attic vyhráli a dnes jsou kapelou na úrovni, která předkládá to, o čem je přesvědčena.
Funkční jsou i mezi dvě minutové mezihry - „Scrupolosity“ a „A Quest For Blood“ - které opět, stejně jako intro, sází na využití kostelních varhan a dotváří tak celkovou atmosféru gotického děsu. Ostře také kontrastují s desítkou svižných skladeb, jejichž délka se pohybuje až za hranicí pěti minut a jejichž stopáž naplňuje kromě riffů a mnoha kytarových vyhrávek a sól rovněž nespočet zvratů temp a různých poloh Cagliostrova hlasu. Nejvýrazněji v tomhle směru působí kromě zmíněné titulní „Sanctimonious“, pološílená „The Hound Of Heaven“ a závěrečná rozmáchlá osmiminutovka „There Is No God“, kde kytary po rozvláčném doomovém úvodu vykreslí skoro až blackmetalovou blasfemii.
Pokud někdo ještě doufá, že se King Diamond vrátí na scénu s dalším plnohodnotným (a podařeným) albem, může být „Sanctimonious“ příjemným zpestřením nudných chvil na pokraji letošního podzimu. Pokud někdo už čekání vzdal a Dánovy desky už zná nazpaměť, bude pro něj tohle album balzámem na uši. Působí totiž přesvědčivěji než loňský debut Kingových dvorních kytaristů Dennera a Shermanna. Když k tomu navíc připočteme výborný stylový obal (deska pojednává o perzekuci jeptišek ze strany abatyší), máme tu slušné překvapení letošního roku.
|
