I když kytarista Dennis Stratton natočil s Iron Maiden jen jejich bezejmenný debut, měl by plné právo ohánět se nálepkou bývalého člena Železné panny, ovšem pro hudbu jeho staronové kapely Lionheart by to bylo stejně trochu irelevantní. Už v roce 1980, tedy záhy po svém (nuceném?) odchodu z Iron Maiden, když kapelu zakládal, hodlal se věnovat trochu jiné muzice, než hrál se Stevem Harrisem a spol. „Mně se líbí nejrůznější hudba – Eagles, Steely Dan, George Benson… Van Halen, Journey nebo Toto,“ říkal Stratton pro knížku „Run To The Hills“. „Můj asi nejoblíbenější rockovej zpěvák všech dob je David Coverdale, hlavně když zpívá melodičtější, pomalejší věci, protože umí s hlasem věci, že člověku běhá mráz po zádech. Ale když jsem jel v autobuse s kapelou (Iron Maiden, pozn. aut.) tak jsem neslyšel nic jinýho než samej heavy metal.“
Proto hned od startu své nové kapely (už ji plánoval v době, kdy ještě natáčel klip k „Women In Uniform“) zdůrazňoval, že se kapela nebude přibližovat tvorbě Iron Maiden. Nově založení Lionheart záhy získali smlouvu pro americký trh a přestože od začátku se prezentovali odlišnou hudbou, stavěli na tom, že jejich členové opustili zavedné spolky Nové vlny britského heavy metalu. V řadách Lionheart totiž bylo možné najít zpěváka Jesse Coxe z Tygers Of Pan Tang nebo původního bubeníka Def Leppard Franka Noona. Ovšem postupem času byla kapela podivně nečinná a když se propracovala o čtyři roky později k debutu „Hot Tonight“, bylo už pro ně pozdě. Amerika tehdy právě objevovala thrash a hair metal (dva rozdílné světy) a na hudbu pardálů NWOBHM, která směřovala spíše k AOR, moc zvědavá nebyla.
Lionheart to také brzy zabalili a muzikanti se rozprchli po různých kapelách jako MSG nebo Mama`s Boys, Stratton zamířil do Praying Mantis, kteří, ač také řazeni k NWOBHM, prezentovali se hudbou blízkou Lionheart. Postupem let na jméno Lionheart padal prach a už asi nikdo nevěřil tomu, že by se jednou tahle kapela vrátila na scénu. Zlom přinesl až minulý rok, kdy kapela vystoupila po boku Steelheart na festivalu v Nottinghamu. Sestava samozřejmě už nebyla taková jako v začátcích, protože v propadlišti dějin zmizel Cox i Noon, ovšem silná kytarová dvojice Dennis Stratton/Steve Mann byla opět pohromadě. Smlouva s labelem AOR Heaven na sebe nenechala dlouho čekat a proto, po dlouhých třiceti letech, vychází druhé album této kapely. Skoro neuvěřitelné…
„Second Nature“ je od svých prvních tónů jasná sázka na jistotu. Na takovou, jakou tahle kapela hrála ve svých začátcích. Heavymetalové kořeny jsou už dávno rázně odseknuty (tedy kromě skladby „Lionheart“) a staví se spíše na příjemném AOR a pomp rocku. Naštěstí ale Lionheart působí mnohem věrohodněji než různé (v posledních letech se rojící) spolky, narychlo sestavené „superskupiny“. Z Lionheart je přece jen znát ten původní duch, to kouzlo odžitých let, ten fortel letitých fachmanů. Přestože se jedná už svým způsobem o starou hudbu, je hraná s nadhledem a potřebným soudobým zvukem a nádechem současnosti.
Jinak kapela sází své skladby do průzračného soundu, kde dominuje nejen kytarová dvojice Stratton/Mann, ale také zpěvák Lee Small, který je pro daný žánr takřka ideálním zpěvákem, protože v jeho hlasu lze slyšet vlivy Glenna Hughese, Stevea Perryho i Strattonem milovaného Davida Coverdalea. Navíc skladby, přestože nejsou nijak objevné, své kouzlo prostě mají. Věci jako úvodní dvojice „Give Me The Light“ - „Don`t Pay The Ferryman“, ale i trochu tvrdší „30 Years“ a „Prisoner“ mají jisté hitové ambice, za což mohou určitě přímé a jasné refrény. Ty jsou pro Lionheart stěžejní a ukazují, kde je jasná síla kapely. Bohužel místy sklouzávají trochu do podbízivosti jako v případě balady „Every Boy In Town“ nebo svižnější „Heartbeat Radio“, ale klady v případě této desky převažují.
Jistěže není objevná, stylotvorná ani převratná. Jedná se spíše o sympatický výlet v čase do dob největší slávy AOR, který v tomto případě není vůbec na škodu. Kapela nezní unaveně ani na ní není znát, že by zatuchla někde v polovině osmdesátých let. Jako návratová deska kapely, která nikdy úplně neukázala, co v ní je, zní „Second Nature“ docela dost slušně.
|
