I když býval kytarista Jack Starr ve svých začátcích členem Virgin Steele, pro jeho kariéru bylo mnohem důležitější, že se ještě v první polovině osmdesátých let s touto partou rozloučil a založil si vlastní kapelu Burning Starr, tedy Jack Starr`s Burning Star. Ti se záhy stali (stejně jako Virgin Steele) známými na poli amerického heavy nebo power metalu a zlatá osmdesátá léta prožili na výsluní. Na jejich konci se sice rozpadli, když se vrchní principál rozhodl věnovat odlišné hudbě (blues rocku), ovšem stopu, kterou na scéně prostřednictvím čtyř alb, jen tak opomenout nejde. Nestali se tenkrát hvězdami první kategorie, ale díky kompozičnímu a instrumentálnímu umu samotného Jacka nesou všechny desky punc kvality.
Jack Starr`s Burning Starr se dali znovu dohromady před devíti lety, kdy mladí fanoušci začali objevovat kořeny stylu a najednou byla po starých kapelách, které vše formovaly, zase poptávka. Jack postavil pod starým názvem novou kapelu a měl opět šťastnou ruku při volbě zpěváka, protože klasického (nikoliv původního) vokalistu Miikea Tirelliho nahradil neméně schopný Todd Michael Hall, jenž je činný i v posmrtné reinkarnaci Riot. Na bubenické místo usedl Kenny Earl, který proslul na scéně jako ten, který pod přezdívkou Rhino nabubnoval „The Triumph Of Steel“, tedy klasickou desku Manowar. Tedy sestava více než slušná, aby mohla zaručovat kýžený výsledek…
Ten určitě špatný není. Sice je předvídatelný, ovšem z této čtveřice usídlené v New Yorku je slyšet potenciál, který se v nich od poslední desky „Land Of The Dead“ (mimochodem velmi podařené) z roku 2011 nahromadil. I když se deska rozjíždí poněkud ztuha, protože hned samotný nástup „Secrets We Hide“ moc nepřesvědčí a titulní skladba „Stand Your Ground“ už na své desetiminutové ploše nepokrytě nudí, od výborné riffové „Hero“ je mnohem lépe. Hall je pevný ve svých pěveckých kramflecích, kdy místy evokuje Roba Halforda v dobách největší slávy a jeho spojení se Starrovou kytarou může být na současné americké powermetalové scéně jedno z nejlepších.
Svůj vrchol pak deska prožívá od velmi hitové a zpěvné (i když možná na druhou stranu trochu infantilní) „Destiny“, následující „Sky Is Falling“ a „Worlds Apart“ lze považovat takřka za mistrovská díla. Těch se po podrobnějším zkoumání najde na albu ještě několik. Za všechny lze jmenovat cválavou „Escape From The Night“ a závěrečnou, trochu nostalgicky pojatou „To The Ends“. Hall podává takřka životní výkon a dokazuje že roste desku od desky, Starrova (dodnes) novátorská kytara předkládá jeden ornament za druhým a dotváří výslednou mozaiku. Ovšem zde narážíme na největší bolístku desky. Jak se totiž říká, někdy méně je více. A to v případě „Stand Your Ground“ platí vrchovatě. Album je sice plné výborných nápadů a nosných momentů, ovšem ty se rozprostírají na ploše skoro šestasedmdesáti minut, což je na jeden zátah naprosto neúnosné. Posluchač se pak snadno ztrácí v kytarových sólech, vyhrávkách, zpívaných slokách a refrénech.
Desce by proto prospělo stáhnutí stopáže (tím není myšleno ubrání skladeb, ale jejich pročištění a zkrácení) na nějakých padesát minut. Potom bychom měli co dočinění se skutečně velice silnou heavymetalovou deskou, která by pro letošní rok mohla stoupat na přední příčky žánrových žebříčků. Takhle se ale zbytečně rozmělňuje a ztrácí se už v dávno přežitém kytarovém egoismu.
|
