Zejména díky frenetickému zpěvu Miljenka Matijevice se stali Steelheart na začátku devadesátých let pro řadu fanoušků hair metalu kultovní kapelou. Pokud k tomu připočteme skoro geniální debutové album a podařenou dvojku „Tangled In Reins“, mohli mít Steelheart v dalších letech na co navazovat. Nikdy to sice nebyla megaúspěšná a platinou ověnčená parta (i když by si to minimálně za svůj debut zasloužila), ale pozdější propad byl dílem řady neštastných náhod. Úraz hlavy zpěváka Matijevice, následný úprk ostatních členů kapely ke svým projektům, které se pohybovaly od country až ke grunge a alternativnímu metalu, to všechno mělo za následek to, že Steelheart už nikdy nevybojovali zpátky své pozice. Comebacková „Wait“ vcelku propadla, protože materiál na ní nebyl tak silný jako na prvních dvou albech, devět let stará (druhá comebacková) „Good 2B Alive“ na tom byla ještě hůř a starý fanoušek si ťukal na čelo, co to vlastně ten Matijevic zkouší.
Teď tu tedy máme comeback třetí. Steelheart se opět zformovali v sestavě, která tvořila předchozí „Good 2B Alive“ a tím se zase na chvíli zastavili herecké spády Miljenka Matijevice (ke stříbrnému plátnu přičichl už před lety, když propůjčil svůj strhující hlas Marku Wahlbergovi v geniálním propadáku Rock Star). To by pro klasického fanouška nemuselo věstit nic moc dobrého, protože prostě Steelheart nelze brát jako jistotu a jejich alba mají natolik rozkolísanou kvalitu a stylovou rozevlátost, že se vlastně dalo čekat cokoliv. Sám Matijevic se v některém z interview označil za umělce, jehož ambice zdaleka přesahují rámec klasického hard rocku a proto desku podobnou debutu mohl čekat pouze pošetilec. I když určitě nejeden příznivec doufal…
Už někdy začátkem léta se objevil singl „Got Me Runnin`“ a nejednomu starému fanouškovi se zrychlil tep. Singl totiž nabízel přesně ten typ skladby, pro který Matijevice davy milovali, Steelheart nabídli svižné hardrockové tempo, výrazný refrén a stále kvalitní, i když přece jen trochu hrubší hlas hlavního protagonisty. Následně vydaná balada „You Got Me Twisted“ horečné čekání na desku ještě přiživila (navíc s klipovou vložkou slavné „She`s Gone“), ovšem třetí singl „Come Inside“ ukázal, že to tak jednoduché nebude. Čili, honem rychle zpátky na zem.
Nakonec je tu „Through Worlds Of Stardust“ celá a s ní řada otazníků. Novinka je totiž všechno jiné, než jasná a přímočará deska. Návrat ke kořenům kapely se koná jen zčásti, ale naštěstí se nijak zvlášť nepokračuje ani v nevydařené „Good 2B Alive“, i když by to úvodní „Stream Lines Saving“ mohla avizovat. Aby se starý fanoušek nelekl, skladba startuje Matijevicovým klasickým zaječením, ale jinak se celá skladba pohybuje zhusta v alternativních vodách, kde sice hraje prim vokalistův projev, ale ten svádí souboje s poryvy kytar, které využívají moderních elektronických zvuků. Docela zvláštní úvod, kdy se nevsadilo na jasnou hymnu, ale pravděpodobně na nejméně typickou věc na celé desce. Následující „My Dirty Girl“ už ukazuje přece jen trochu klasičtější tvář Steelheart, a i když pochopitelně žádný velký návrat v čase se nekoná, refrén už má atributy prvních dvou alb.
„Come Inside“ a „My Word“ tak oscilují mezi klasikou a soudobější tváří Steelheart (v „My Word“ dokonce Matijevic připomene manýry Stevena Tylera) a nabízí pestrou paletu nálad, které jsou ale vším jiným, než tím, co by si člověk představil pod hitovým potenciálem. Matijevicovi se zjevně líbí experimentovat a neustále vylétávat z hardrockové škatulky, což jasně dokáže i v dalších věcech. „You Got Me Twisted“ je proto klasickou baladou, kde kupodivu zpěvák v refrénu nešlápne na pedál a nenasadí své nelidské výšky, ale jako zástupce staré tváře kapely skladba poslouží dokonale.
S ní se ale celé album láme. Najednou je pryč rocková či metalová dravost, mizí členitější pasáže, kytary najednou krotnou a všechno je rázem takové… popovější. „Lips Of Rain“ postavená na romantickém klavíru je jasná záležitost pro mainstreamová rádia a kytarovka „With Love We Live Again“ skoro jako kdyby pošilhávala po britpopu, stejně jako „My Freedom“. Ta startuje na chlup stejným kytarovým motivem jako zmíněná „With Love We Live Again“, což může působit trochu nepatřičně. Že by nedostatek invence? Unavenější druhou polovinu alba (končí se totiž opět baladou „I`m So In Love With You“, která ale tepe na mnohem temnější strunu) naštěstí v půlce rozetne stará známá „Got Me Runnin`“ jako jeden z jasných vrcholů desky.
Můžeme říct, že „Through Worlds Of Stardust“ je pestrá deska, stejně jako by se dalo říct, že je to počin nesourodý a nevyrovnaný. Místy působí rozpačitě, místy se dotýká samotných nejlepších chvil kapely. Nakonec s přibývající poslechy převládá spokojenost, protože skvělá místa se odkrývají postupem času.Velké věci by tedy nakonec ještě přijít mohly...
|
