Skutečnosti, které vedly k vydání nového alba těchto amerických crossoverových legend, se můžou zdát úsměvné. Několikanásobné rozpuštění kapely a uražená prohlášení principála Billy Milana, jenž okázale deklamoval konec kariéry, aby se posléze zase uklidnil a vše rozjel znova. Kdo má ale o tomto svérázném týpkovi, kterého odkojil nekompromisní newyorský underground, alespoň nějaké povědomí, ničemu se nediví a zůstává v klidu. Takové eskapády (stejně jako malinko vyhraněné politické názory) k Billymu vždy patřily a pro fanoušky je přece nejdůležitější, že to – alespoň prozatím – nezabalil a s (tradičně) vyměněnou sestavou stvořil další studiovku své smečky M.O.D.
Ano, mohlo by to být úsměvné a zároveň smutné, ovšem jenom v případě, že by se aktuální fošna nepovedla, jak se to stalo kupříkladu u příspěvku „The Rebel You Love To Hate“ z roku 2003. Jenže k jízlivým poznámkám tentokrát nebude prostor, protože Milano se dokázal vrátit ve velkém stylu a hlavně s nečekaným entusiasmem, který tak bolavě absentoval na předešlých dvou nahrávkách. Jakoby tento neurotický hromotluk zase objevil energický zdroj, jenž začal povážlivě vyprchávat někdy před dvaceti lety a plynule navázal na nejlepší záseky M.O.D., zejména na dílo „Rhythm Of Fear“, které znamenalo významné přitvrzení a hlavně silnější inklinaci k hardcoru. Tento žánr je totiž hlavním hybatelem nových tónů (Milano ostatně album věnoval newyorské HC scéně), přičemž mu záda neohroženě jistí dravé punkové projektily.
Nejprve si vyslechneme půlminutový Eisenhowerův proslov, a pak už začne vládnout Billy se svým hrdlem, které zase kypí původní uhrančivostí. Samozřejmostí jsou valivé riffy, střídající se s rytmickou smaženicí, do toho občasné problesknutí sólové kytary či čtyřstrunné zabublání, krátké nájezdy i „marihuanově“ rozhoupané pasáže, případně servítky si neberoucí texty (např. o trollech či Milanově životě), to vše jsou klasické stylové postupy, kvalitativní odstup zde zaručuje právě výše zmíněné nasazení, které bere úšklebky posměváčkům a fanoušky přímo ďábelsky vtahuje a strhává k aktivnímu výkonu (na koncertech, které mimochodem zahrnou i únorovou evropskou štaci, vypukne zase peklo). I doma v obýváku je těžké zachovat klidnou polohu, zvlášť když Milano začne míchat hrubý štěkot s melodickými vokály, které zvládá s úplně stejnou samozřejmostí. Tohle album vás – i díky adekvátně burácejícímu zvuku - prostě sejme, vhodné je ovšem pouštět jej na jeden zátah, osamoceně skladby ztrácejí na síle, komplexně do sebe naopak zapadají jako dokonalé puzzle (které po poslechu vytvoří obraz vytlemeného Milana s doutníkem v hubě).
Není to nakonec nic složitého, nová fošna trvá jenom půl hodiny, závěr navíc tvoří další prezidentský projev, tentokrát od Kennedyho. Tady už ale malinko končí legrace, protože od úvodní snesitelné třicetivteřinovky se zde dostáváme přes hranici pěti minut, což se dá přežít tak akorát jednou. Pro mě osobně tedy album končí předposledním příspěvkem a můžu být jenom rád, že Billy zachoval alespoň nějakou střízlivost a nevložil závěrečnou úlitbu někam doprostřed playlistu. Takhle nakonec nejde o nic dramatického, krátká stopáž desky navíc nedovolí rozmělnit její agresivní koncentraci. Je to tak, věhlasní M.O.D jsou zpět v plné síle a kráse, sláva!
|
