Přijde mi sympatické, že frontman Secret Sphere Michele Luppi zůstal této kapel věrný i poté, co jej předloni naverboval David Coverdale do věhlasných Whitesnake. Někdo by se možná začal cítit jako rock-star a okamžitě zanevřel na v podstatě neznámý domovský spolek, ne tak Michele, jenž naopak stihl se Secret Sphere vydat nové album. Máme tedy k dispozici další nahrávku, na které je možné slyšet Luppiho dokonalý (musím se držet, abych nenapsal rovnou „božský“) hlas, a to je jenom dobře. Malinko složitější situace ovšem nastává při posuzování hudebního obsahu, jenž výrazně uhýbá z prog´n´powermetalových pozic a přibližuje se něčemu jako je umělecký rock.
Ambice z deváté studiovky Italů doslova sálají. Počínaje surrealistickým motivem na coveru, přes existenciální lyrický koncept, až po propracovanou instrumentaci a mimořádně vrstevnaté Luppiho vokály, to vše svědčí o vysoké úrovni muzikantů a kapely jako takové. Vhodné je proto zastavit se u každé kategorie zvlášť. Pokud se art-worku, potažmo zvuku týká, obě tyto položky jsou zvládnuty přímo mistrovsky. Texty z dílny kytaristy Alda Lonobila jsou pak upřímným výtryskem spontánních emotivných pochodů, bez konvenční či formální servility, což je v pořádku, jakkoli se někomu při čtení názvů písní jako „Love“, „Courage“ nebo „Kindness“ může začít dělat blbě od žaludku. Právě v těchto titulech se ovšem ideálně zrcadlí nejen otevřenost, ale také určitá přeslazenost, snad až vlezlost aktuální desky Italů.
V hudbě samotné hrají prim klávesové hrátky, pohybující se na škále od jemných pianových preludií až po temné orchestrální nárazy. Samozřejmostí jsou progresivní pasáže s občasným riffovým vyostřením, základní důraz je však kladen na náladomalbu, vytvářející v mysli obrazy rezonující s lyrickým konceptem alba a jednotlivých písní. Při prohlížení playlistu by možná někdo očekával jakýsi poklidný nástup (poznávání), jenž postupně přejde do syté metalové bouře (vnitřní boj), až nakonec instrumentace dojde k adekvátní atmosférické katarzi (smíření). O takové dramatické rozvrstvení se Italové opravdu snaží, zůstávají ovšem u pouhých náznaků, občasné zahřmění rychle přechází do rozněžnělých tónů a posluchač se po dohrání alba necítí jakoby prošel silným nebo rovnou strhujícím příběhem, zůstává spíše lehce zaujatý bezesporu zajímavou hudbou, nic moc navíc ale říci nemůže. Snad jen, že onoho hudebního zjemnění někam k progresivnímu rocku je přece jenom trochu moc. Hlavním problémem ale zůstává, že ačkoli Italové v žádném případě neplují po pouhém povrchu, zároveň se jim nedaří zasáhnout nejhlubší emotivní cíle a nakonec zůstávají stát někde za půlí slibně rozehrané kompoziční partie.
I tak je na místě doporučení k účasti na jejich hudební pouti, minimálně kvůli Luppiho vedení, které už z podstaty nemůže být nudné. Michele navíc nenechal nic náhodě a své vokální linky načechral do skutečně obdivuhodných tvarů a zákoutí, která se vyplatí objevovat a nalézat. V každé písni je ve větší či menší míře ukryt některý z Luppiho skladatelských pokladů, pár pěveckých momentek je bez nadsázky parádních (za všechny vzpomenu pocitově silnou „Kindness“ či rytmicky funkční příspěvek „Courage“ s ojedinělou powermetalovou vibrací, všeobecně pak platí, že lepší skladby jsou soustředěny v prvních dvou třetinách nahrávky), z celkového pohledu ale zase k pomyslné dokonalosti nějaký ten krůček chybí. Úplně to samé je možné napsat také o instrumentaci, situaci příliš nezachraňují ani závěry songů, ve kterých v rámci navození atmosféry znějí realistické zvuky (např. smějící se děti nebo nemocniční přístroje a bijící srdce). Zkrátka všudypřítomné ambice a nesporná nadprůměrnost, ovšem bez schopnosti dotknout se jedinečnosti, tím je pro mě album „The Nature Of Time“.
|
