Odchod Richieho Sambory z Bon Jovi po třiceti letech velmi plodné spolupráce nebyl dosud úplně objasněn. Prvotní obligátní informaci o tom, že se kytarista chce vydat vlastní cestou, uvěřil pravděpodobně jen blázen, více věrohodněji znělo pozdější vysvětlení, že Sambora opět ztratil kontrolu nad svou alkoholovou závislostí a musí navštívit léčebnu. To se nakonec tak úplně nepotvrdilo a člověk si jen tak matně vzpomene na mamonářské praktiky Jona Bon Joviho a jeho snahu o úplnou kontrolu nad celou kapelou. Až už to bylo jak chtělo, Bon Jovi pokračují dál s kytaristou Philem X, který fanoušky už jakžtakž přesvědčil (poslední album „This House Is Not For Sale“ už méně) a Sambora konečně také vystrčil svoje růžky.
Poté, co se otřepal z prvního rozvodu s herečkou Heather Locklear, hvězdou seriálů Dynastie a Melrose Place a vzchopil se z podivného konce u Bon Jovi, znovu se oženil, tentokrát s kytaristkou od Michaela Jacksona a Alice Coopera, půvabnou Australankou Orianthi. Předmětem tohoto článku však nebudou bulvární perličky z života slavného páru, ale fakt, že Sambora a jeho manželka si spolu založili vlastní kapelu. On je bez Bon Jovi, ona už bez berliček Michaela Jacksona (logicky) i Alice Coopera. Oba na volné noze. Tak proč by jim to spolu nehrálo…
O tom, že není jen kytarista natřásající se vedle Jona Bon Joviho, přesvědčil Sambora už dávno. Jeho trojice sólových desek je vcelku ceněná a zejména debutová „Stranger In This Town“ byla svého času slušným hitem. Na ní se Sambora ukázal nejen jako kytarista, ale i jako zpěvák a velmi zručný skladatel. Ovšem spolupráce se současnou manželkou navazuje na jeho sólovou tvorbu pouze částečně a ještě méně na klasické Bon Jovi. S těmi má společné opravdu jen kytaristovo jméno. Možná úvodní „Rise“ s hostujícím Robbym Kriegerem z The Doors může být považována za rockovou věc, kterou by mohl Sambora vydat na druhé či třetí sólovce, už jen z toho důvodu, že skladba má vyživný rhythm n`bluesový riff a stadionový refrén, kde se ve vokálních partech střídají Sambora s Orianthi.
S příchodem pilotního singlu „Masterpiece“ se hraje ale už na jinou notu a za pravdu najednou dostane ten, kdo Samboru od dob „Keep The Faith“ považoval za popového umělce. S hostujícím bubeníkem Abe Laborielem Jr. od Paula McCartneyho se manželská dvojice noří do čistě popových vod, kde se ale spíš než na efekt hraje na jasnou kvalitu, kterou naprosto potvrdí výtečné kytarové sólo. Ano, tohle je přesně ten druh popu, který lze bez výhrad přijmout jako kvalitně odvedenou práci. Na podobnou strunu hraje následující „Truth“, která se rozjíždí podobně jako „Masterpiece“, ovšem do takové krásy nedoroste, což může být dáno výrazně pomalejším tempem a nakonec i určitou jednotvárností skladby.
„Take Me“ v sobě až překvapivě shromažďuje velké množství soulového (dalo by se říct jasně černošského) akcentu a k zahození není ani kavárenská nálada, příchuť popu sedmdesátých let, ale především titěrná kytarová práce, kterou lze ocenit při důkladném poslechu. O to možná překvapivěji zní konec desky „Good Times“, kde se dvojice muzikantů posouvá až někam ke klasickému americkému písničkářství, přičemž jí nejsou cizí vlivy jižanského rocku, folku nebo klasického amerického country. „Good Times“ je proto věc, kterou si lze představit na libovolném (možná s výjimkou „Stranger In This Town“) Samborově sólovém albu (i když podivná rapová vložka zní skutečně hloupě).
EP „Rise“ tedy už může naznačit, co vlastně dvojice má v úmyslu do budoucna produkovat. Podle jejich vyjádření se jedná teprve o začátek. Sambora znovu dokázal, že se dokáže obejít i bez Jona a v současné době mu je bez jeho přítomnosti (ať ve studiu či na koncertním pódiu) dozajista mnohem příjemněji.
|
