Někdy před rokem o sobě L.A. Guns dali opět vědět a situace uvnitř kapely se znovu podobala pořádně rozpálenému kotli. Nejdříve se vrátil kytarista Tracii Guns, což řada fanoušků přivítala s neskrývaným nadšením. Pak ale přichází zmatené období několika týdnů, kdy údajně kapelu opustil zpěvák Phil Lewis, přestože svou nově nabytou soudržnost s Gunsem demonstroval ještě před kytaristovým návratem několika společnými vystoupeními. Pak se o slovo přihlásil Guns s tím, že Lewis je stále součástí kapely. Za několik dnů dodal, že ovšem těch L.A. Guns, kde nebude bubeník Steve Riley. Staré rány se znovu otevřely a situace rázem připomínala to nešťastné období poloviny devadesátých let, kdy členové (v té době s Lewisem a Gunsem působili v L.A. Guns ještě kytarista Mick Cripps a basista Kelly Nickels) bez milosti vyobcovali Rileyho a nahradili jej jeho předchůdcem Nickem Alexanderem. Naopak Guns se tehdy spojil s Rileym proti zbytku kapely. Ještě v tom nemáte chaos?
Důležité je, že Riley kapelu znovu opustil a spolu s ním i basista Kenny Kweens, o jehož stálosti v L.A. Guns by se taky daly psát historky. Nejasná je také situace kytaristy Michaela Granta, který se sice v klipech i na desce prezentuje jako řádný člen, ovšem další oficiální údaje hovoří o tom, že tento čínsko-americký kytarista je pouze koncertním členem a na nové desce „The Missing Peace“ všechny kytary nahrál sám Tracii Guns. Nakonec, i kdyby, je tohle přece jen jeho kapela. A Lewisova, i když ten byl až několikátým zpěvákem v řadě (prvním byl Axl Rose), ale zase nazpíval všechna klasická alba.
Lewis sám vedl L.A. Guns od poloviny minulé dekády, kdy Guns za sebou vzteky práskl dveřmi (údajně měl v hádkách prsty zase Steve Riley), aby se spojil s Nikkim Sixxem (Mötley Crüe) v průměrné kapele Brides Of Destruction, kde si oba pak taky řádně vjeli do vlasů. Lewisovi L.A. Guns vydali dvě řadová alba (pokud nebudeme počítat celkem zbytečné dvě desky coververzí) a i když se jim nevedlo úplně špatně, něco jim chybělo. Že by Tracii Guns? „Tales From The Strip“ lze nakonec v diskografii kapely považovat za album velmi průměrné a pět let starou deklaraci starých pořádků na losangeleských ulicích „Hollywood Forever“ pak za desku rozhodně vydařenější, ovšem oproti klasickým albům méně uvěřitelnou. Proto se čekalo, co udělá znovu nalezené spojení Lewise s Gunsem.
Start jejich nové kariéry v podobě singlu „Speed“ byl takřka ohromný. Výborná, svižná kompozice, vydaná v horkých dnech letošního léta, v sobě soustředila všechny jasné klasické znaky ryzích L.A. Guns, od třaskavých kytar po ohromný refrén. Takže se mohla snadno rovnat těm největším hitům této party a fanoušci mohli doufat, že „The Missing Peace“ bude nejlepší deska minimálně od dob „Waking The Dead“, tedy vlastně jediného alba z nových časů, které snese kritéria prvních tří nebo čtyř desek. Novinka ale tuto desku z roku 2002 nakonec v některých místech zastiňuje tak, že se dá mluvit i o nejlepší desce od „Vicious Circle“ nebo snad dokonce od památných časů „Hollywood Vampires“. Právě s tímto počinem z roku 1991 má novinka společného hodně. Ovšem je, jak si žádá dnešní doba, dravější, tvrdší a celkově současnější.
Čekalo se, že „The Missing Peace“ bude stát na singlu „Speed“, protože druhý vydaný, balada „Christine“, nejprve moc nezaujme. Nakonec je „Speed“ možná nejsilnější (ovšem zdaleka ne jedinou silnou) skladbou. Otvírák „It`s All The Same To Me“ toho ještě tolik nenapoví a spíše funguje jako manifest znovunabyté spolupráce, velké věci se začínají dít o něco později. O výtečném pilotním singlu již řeš byla, těsně v jeho závěsu stojí nebývale silné kusy „Sticky Fingers“ a „Baby Gotta Fever“, rozdělené baladou „Christine“, která po počátečním mírném zklamání roste také do dříve netušených možností a i když se druhá „The Ballad Of Jayne“ nakonec tak docela nekoná, může být „Christine“ považována za velmi silnou baladu. „Sticky Fingers“ a „Baby Gotta Fever“ naopak představují mnohem drsnější tvář L.A. Guns a posluchače dokáží přenést do dob debutu, ovšem s daleko modernějším přístupem a samozřejmě aktuálním zvukem.
Výborně kontrastně pak působí spojení klidné „The Flood`s The Fault Of The Rain“ (hodně evokuje časy "Hollywood Vampires") a zuřivé „The Devil Made Me Do It“, kdy se nalézáme na dalším vrcholu alba. Kapela opět demonstruje svou současnou velikou sílu a variabilnější tvář, až jim v tu chvíli odpustíte ty promarněné roky, kdy se na silnou desku z jejich dílny čekalo jako na smilování boží. V závěru alba pak na sebe L.A. Guns berou trochu dramatičtější masku a míří spíše do klidnějších vod. Titulní „The Missing Peace“ se rozjíždí jako balada, ovšem postupně mohutní a kapela v ní i pomocí smyčců a hysterického Lewisova zpěvu dosahuje skoro až apokalyptické nálady. Naproti tomu závěrečná „Gave It All Away“ působí trochu laciněji a s kolovrátkově opakovaným refrénem posluchač přijde na to, že ty nejlepší momenty desky má už za sebou.
Ovšem i tak je „The Missing Peace“ velice, velice silné album. Dalo se tušit, že L.A. Guns do něho vloží hodně, leckteří fanoušci Gunsův návrat oslavovali velmi divoce a průměrná deska by přinesla zklamání o to větší. Rozhodně je ale překvapením, že „The Missing Peace“ bude tak jednoduché zařadit ke klasickým albům této losanegelské pětice.
|
