Kdo aktivně prožil devadesátá léta, nemůže mu být jméno Liama Gallaghera neznámé. Tenkrát totiž byla jeho kapela (kterou vedl rovným dílem s bratrem Noelem) Oasis prostě úplně všude. Vždyť jejich monsterdíla „(What`s The Story) Morning Glory?“ se prodalo více než dvacet milionů a hity jako „Wonderwall“, „Some Might Say“ nebo „Champagne Supernova“ zná dnes každé malé dítě. Zkrátka a dobře, Oasis byla jedna z největších kapel celých devadesátých let a díky tomu zaručila (nejen) frontmanovi Liamu Gallagherovi slávu takřka nehynoucí. Proto je s podivem, že se sólovou prvotinou přichází až nyní. Jistě, po rozpadu Oasis v roce 2009 si založil indie rockovou partu Beady Eye, ale ta se trochu minula účinkem a v roce 2014 ohlásila rozpad. Nástup na sólovou dráhu se tak stal logickým vyústěním.
Když se ale podíváme na autorské kredity u Oasis, drtivou většinu skladeb měl na svědomí Liamův bratr Noel a přestože zpěvák v závěrečné fázi kapely jako skladatel začal získávat také ostruhy, ty největší hity (a celkově i nejlepší skladby) prostě jen nazpíval. Logicky by tak člověk mohl mít trochu obavy, jak si poradí bez berliček svého staršího (a zkušenějšího) bratra, protože jeho zmíněný projekt Beady Eye zase takovou bombou nebyl a nikdy se mu nepovedl vystoupit z obrovského stínu, který dodnes odkaz Oasis vrhá.
A jen blázen by mohl čekat, že se to Gallagherovi mladšímu povede s jeho sólovým debutem. Ne proto, že k tomu, aby vznikla potřebná chemie, by asi opět potřeboval Noela, ale i proto, že doba se trochu hnula, britpop nestojí v centru hudebního dění a i kdyby Liam přišel s bůhvíjakou bombou, zajímat to už bude jen zlomek někdejších fanoušků. Kdyby ale přišel s bůhvíjakou bombou, bylo by mu všechno zajisté odpuštěno… Jenže on nic takového nenatočil. Holt studnice nápadů vyschla už na desce „Don`t Believe The Truth“, i když už i ona byla v porovnání s „(What`s The Story) Morning Glory?“ odvárkem toho nejlepšího. Navíc Liamovi dnes už asi nadobro chybí jeho druhý hudební rozměr, Noel, bez kterého se sice snaží oživit ducha starých časů, ale jde to místy hodně ztuha.
Singl „Wall Of Glass“, který celou desku uvádí, přitom zněl velmi slibně. Úvod s foukací harmonikou, do kterého vstupuje zboosterovaná kytara, připomínal Liamovy nejlepší časy a silný refrén dával tušit výbornou kolekci. Nakonec je „As You Were“ deska jen dobrá, dokonce místy s přimhouřením obou očí. Ono totiž jak postupuje její stopáž (přitom má obligátní třičtvrtě hodinu), je až hmatatelně cítit, že Liamovi dochází nápady a jeho tvorba začíná až nudit. Není možná náhodou, že nejsilnější jsou první tři skladby. „Wall Of Glass“ je jasným tahounem desky, „Bold“ svou melancholickou náladou velmi věrně evokuje polovinu devadesátých let, kdy Gallagher stál na vrcholu světa a „Greedy Soul“ udeří na tanečně rockovou strunu, kde posléze dominuje silný refrén.
Ovšem už u „Paper Crown“ začne vyvstávat pochybnost o tom, jestli tahle deska ještě nabídne dál něco vzrušujícího. Špatná není třeba svižnější, dechy opatřená „You Better Run“ nebo svojsky pojatá „Chinatown“, ale už jsou to spíše takové střípky toho, co by člověk mohl očekávat. Gallagher stále dobře zpívá, sem tam vytáhne nějakou pěknou melodii, ale i ten nejvěrnější fanoušek si prostě musí přiznat, že „When I`m In Need“, Come Back To Me“ nebo závěrečná „I`ve All I Need“ už v minulosti slyšel několikrát a to v mnohem lepších podobách. Právě těch odkazů na staré časy s postupující stopáží desky přibývá, až má člověk mnohem větší chuť sáhnout po prvních třech albech Oasis.
Liam se svou sólovou prvotinou úplně nepohořel, ale také zas až tak úplně nenadchl. Že by rozpoutal takovou bouři, jako svého času Oasis, to se rozhodně nestane, ale své posluchače si najde. Jestli mezi ně bude znovu patřit i Lars Ulrich, který v devadesátých letech pasoval Oasis na nejlepší kapelu celého vesmíru, zatím není známo...
|
