Jako kdyby se Europe stále více a více spouštěli spirálou času do minulosti. Comeback v roce 2004 s albem „Start From The Dark“ jasně naznačil, že se bude hrát s úplně jinými kartami než ve zlatých osmdesátých a od alba „Bag Of Bones“ se kapela už nadobro usídlila v hard rocku sedmdesátých let, který je prodchnut blues. Europe najednou působili jako kříženec Deep Purple a tvrdších chvil Led Zeppelin. Tento trend potvrdila i minulá deska „War Of Kings“ a novinka „Walk The Earth“ jej ještě dvakrát podtrhuje. Žádné „The Final Countdown“, žádné „Cherokee“, žádné „Superstititous“. A žádná osmdesátá léta. Ta nadobro zmizela s trvalými na hlavách členů kapely. Pokud jste se s tímto faktem smířili (času už na to bylo dost), „Walk The Earth“ vás nemůže nijak zvlášť překvapit.
Může být s podivem, jakou cestu Europe za svou kariéru ušli. Ti, co si pamatují osmdesátá léta, vědí, že tahle kapela se buď milovala nebo nenáviděla. Nic mezi tím. S „The Final Countdown“ dokázala pobláznit hlavy milionům lidí, ovšem stejný počet je řadil mezi popový odpad, který je dobrý hrát jen na poutích. Ale už v té době museli i ti největší rejpalové uznat, že Europe jsou po muzikantské stránce dobrá kapela a především talent kytaristy Johna Noruma byl nepřehlédnutelný. Tento fakt vystupuje z hudby Europe dnes úplně nejvíc. Na úkor prvoplánové hitovosti a přímočarosti skladeb. Přiznejme si to tedy rovnou, stejně jako „Bag Of Bones“ a v podstatě i „War Of Kings“ není „Walk The Earth“ vůbec hitová deska. Na to už dnešní Europe vůbec nesázejí.
Novinka působí především jako typ desky, které si kapela nahrává sama pro sebe. Pro vlastní uspokojení ze svého hudebního umu. Europe už nemají zájem točit skladby, které jim budou dennodenně opakovat komerční rádia a proto také jako pilotní singl vypravili do světa titulní skladbu „Walk The Earth“. Velice výraznou věc, stojící na mohutném refrénu a kolosálních riffech, které zdůrazňují majestátnost původního hard rocku a tím připomínají i jeho staré mistry. Atmosféru umocňuje i použití hammondek Mica Michaeliho a silný v kramflecích je zde i zpěvák Joey Tempest, jehož hlas přece jen sedí k trochu jemnějšímu pojetí hudby. Otvírák tedy výborný…
Slušně pokračuje i „The Siege“, kde sice na první poslech zarazí poněkud netradičně hrané klávesy, které se ale nakonec ukáží jako velké pozitivum skladby, protože ta samotná působí už trochu unaveněji. „Kingdom United“ pak sice hraje na svižnější notu, ale v plné nahotě odhaluje, že tentokrát to s nápady bude přece jen slabší než na posledním albu. Ani Tempest není kdovíjak v popředí a kdo by čekal jeho eskapády, bude zklamán. Stejně jako ten, kdo by ještě v koutku duše doufal, že kapela do světa vypustí podobně ultimativní baladu, jako byla „Carrie“. Zástupce pomalých věcí („Pictures“) je na albu jediný, ukáže sice klasický rukopis kapely, ovšem nová „Carrie“ ani například „New Love In Town“ se v tomto případě nekoná. „Pictures“ je spíše nenápadnou věcí… ostatně jako většina skladeb na desce.
Hlavu trochu zvedne párplovská „Election Day“, kde riff ženou kupředu hammondky a přes kostrbatou sloku se kapela dostane ke slušnému refrénu, aby se ale vzápětí s „Wolves“ dotkla pomyslného dna. Nevadila by ani grunegová atmosféra, kterou by Europe mohli upoutat pozornost fanoušků desky „Start From The Dark“, vadí spíše naplno se projevující skladatelská impotence. Jaký je to pak rozdíl, když vzápětí kapela vypálí „GTO“, výtečnou hardrockovou věc, kterou lze s následující „Haze“ považovat za druhý vrchol alba (po titulní skladbě, samozřejmě). „Whenever You`re Ready“ pak zase nedokáže ze svého slušného nápadu vydolovat maximum, fanoušek spíše upře svou pozornost k závěrečné „Turn To Dust“, epické skoro sedmiminutové skladbě, která představuje třetí vrchol kolekce, kde konečně na sebe pozornost strhne na novince jinak upozaděný Tempest a v závěrečné fázi souboj kytary a hammondek.
Ve výsledku se Europe novou deskou nepovede moc nadchnout. Předkládají sice velký kus muzikantství, který je v tomto případě hlavně v režii dvojice Norum – Michaeli, ovšem samotné skladby jsou slabší než tomu bylo v minulosti. V postcomebackové éře je novinka (i přes skvostnou titulní věc) pravděpodobně nejméně výrazná a bohužel také asi nejslabší deska.
|
