Představa, že se v Africe hraje hair metal, je už sama o sobě přitažená za vlasy. Ale on se skutečně hraje, sice v Jihoafrické repuibice, která se vždycky od zbytku kontinentu trochu odlišovala (už jen tím, že tam taky padá sníh, že…), ale asi ani tam by nikdo nečekal kapelu, jejíž hudba bude tak moc připomínat dnes už trochu zašlou slávu barů na Sunset Boulevardu, kalifornské pláže a atmosféru nekonečných večírků, kde chlast teče proudem a vzadu v koupelně si topmodelky připravují lajnu koksu, aby byly povolnější. L.A. Cobra ale tohle všechno v sobě mají. Přestože čtveřice vyrůstala na předměstí jihoafrické metropole Pretoria v době, kdy Mötley Crüe pařili ve všech časových pásmech, daří se jim už více než deset let věrně zachytit ducha jimi milované doby osmdesátých let.
L.A. Cobra se dali dohromady v roce 2005 a brzy ve svém rodném Pretoriu získali nálepku Hottest Band In Town, což nebylo zrovna nejjednodušší, protože Jihoafrická republika je stále sužována maloměšťáckou úzkoprsostí, dozvuky aparteidu a stále ještě nevyřešenou rasovou otázkou. A do toho čtveřice bílých chlápků s dlouhými vlasy, kteří hrají na kytary tak, že by se za to nestyděl ani rodilý Američan či Brit. A když se jich zeptáte, kdo jsou jejich vzory, s hrdostí v hlase jmenují Kiss, Poison, Mötley Crüe, Whitesnake, Skid Row, W.A.S.P., Bon Jovi a Guns N`Roses. Pravda, do nich jim stále ještě něco chybí, ale je nutné uznat, že L.A. Cobra dělají mnohé, aby se jim alespoň vyrovnali.
Na druhou stranu jim ale lze vytknout fakt, že pracovní nasazení není takové, jaké by se u Hottest band In Town očekávalo. Novinka a důležitá třetí deska „Shotgun Slinger“ totiž přichází až sedm let po dvojce „How Much Snake Can You Take?“, což zrovna není doba, kterou by se kapela měla chlubit. Na druhou stranu, nic se nemá uspěchat a že čas „Shotgun Slinger“, kterou produkoval kytarista Crashdïet Martin Sweet, přišel právě, teď je zřejmé z drážek alba. L.A. Cobra s ním totiž potvrzují to, co už bylo zřejmé nejpozději od minulé desky a to fakt, že v téhle kapele přece jen něco je. Není to snaha posunout hranice své hudby někam dál. Není to ani snaha hrát svou oblíbenou muziku jinak, protože pravidla pro hairmetalová alba už byla napsána dávno před nimi. Je to spíše schopnost napsat dobrou skladbu, kterou opatří patřičnou instrumentální zdatností.
A dobrých skladeb je na jejich novince docela dost. Ono se dá ledacos rozpoznat hned od rozpumpované úvodní „Running Wild“, kterou žene kupředu silný refrén a stále se zlepšující zpěvák Don Cobra. Ta ukáže současnou tvář kapely ve velmi dobrém světle, ovšem jízda pokračuje dál, protože „Sell Your Soul (Little Girl)“, „Ride“ a titulní „Shotgun Slinger“ mají opět sílu a kapela v nich nešetří dobrými melodickými nápady, které neztrácí ani přidrzlý úšklebek.
Slabší chvilku si pak L.A. Cobra vyberou v „Somebody To Love“ (není to coververze od Jefferson Airplane), která působí spíše nevýrazným dojmem a sám frontman Cobra v ní ne a ne najít tu správnou polohu a následně i ve „War“, které zase chybí energie, jež by se od podobných skladeb dala čekat. Finále je ovšem už zcela v režii kapely. Nejprve přijde výbornou kytarou otevřená „Midnight“, jejíž riff patří do kategorie těch, kterým se prostě říká powerfull a nakonec jasná hymna současných L.A. Cobra, „Rock N`Roll Pretoria“. Jejich „Paradise City“… Skladba nepostrádá ostře řezané, ale jasně melodické kyary, chytře nastavený rytmus i stadionový refrén, který vtipně na konci přechází v interpretaci jihoafrické národní hymny. Grandiózní závěr.
L.A. Cobra to tedy dali, tu důležitou třetí desku. „Shotgun Slinger“ totiž představuje vysoce kvalitní hair metal moderní doby, který se ale drží osvědčených tradic. Sice nenatočili další „Rest In Sleaze“ (když už jsme u té spolupráce s Martinem Sweetem), ale podařilo se jim dát dohromady album, které pomůže dnes trochu opět uvadajícímu žánru držet hlavu nad vodou.
|
