Pro Gwar je „The Blood Of Gods“ až existenčně důležité album. A to doslova. Poprvé se totiž musí obejít bez svého frontmana Oderuse Urunguse. Ten v jejich čele stál od počátku v roce 1984 až do své smrti o třicet let později, kdy už nezvládl svou závislost na heroinu a vpálil si zlatou. S Gwar to v tu chvíli vypadalo špatně. Právě se připravovala nová deska, která byla samozřejmě odsunuta na druhou kolej. Tam skončila i propagace v té době ještě aktuálního alba „Battle Maximus“ z roku 2013. Zlé jazyky mluvily o konci. Ten se nakonec nekoná. Gwar totiž udělali jedno z moudrých rozhodnutí za svou pohnutou kariéru a angažovali svého někdejšího člena Blothara (dříve Beefcake The Mighty), který v minulosti, v letech 1987 až 1993 a poté ještě chvíli na konci tisíciletí, hrál v Gwar na baskytaru. Koho by napadlo, že je to i hodně slušný zpěvák, který jednou dokáže zastínit i samotného Urunguse.
Mýtický opar kolem Gwar se postupem let rozplynul a kapela, která o sobě vždycky tvrdila, že pochází z Antarktidy, už svou show nedokáže šokovat tak jako kdysi. Musí se spoléhat na hudbu. A co si budeme nalhávat, ta jejich vždy stála kousek stranou, když v první linii byla naprosto šílená image (dávno, dávno před Lordi) celé kapely a pak také nechutné show, kde se nešetřilo kdejakým hnusem typu umělé krve či spermatu. Ta sice dnes zabírá také, ale je znát, že Gwar si sami uvědomují, že v první řadě už musí upoutat pozornost svými hudebními výkony.
Ne, že by staré desky jako „Scumdogs Of The Universe“ nebo „America Must Be Destroyed“ byly úplně špatné, to ne, pouze to vypadalo, že Gwar ještě stále nevědí, co vlastně chtějí hrát a že hudební složku používají jen jako soundtrack pro svá šílená vystoupení. Postupem času se ale celá věc tříbila a v novém tisíceiletí se Gwar prezentovali především jako thrashmetalová parta. A novinka jako kdyby příznačně tento jejich celý styl podtrhla. Tahle deska je totiž od začátku do konce napumpovaná thrashovými tempy, ostrými kytarami, pichlavými sóly a velmi dobrým výkonem Blothara, který se pro thrashmetalovou škatulku ukazuje jako velice vhodný zpěvák. Gwar už tedy tak nějak jde brát vážně.
Jasný příklad čisté thrashmetalové flákoty je úvodní „War On Gwar“ rozjíždějící se kytarovým vybrnkáváním jako z temnějších časů Iron Maiden, do které se ale zakousnou pořádné riffy a thrashující mašina se dává do pohybu. V následující „Viking Death Machine“ jí Gwar koření pořádnou dávkou Motörhead a když tempo nepolevuje ani v „El Presidente“, kde překvapí vhodně využité dechy, vypadá to, že přes svůj šíleně klišovitý název bude „The Blood Of Gods“ dobrá deska.
Důležitým faktem tentokrát je, že se Gwar dokázali vybičovat (což možná bylo dané i vynucenou pauzou) a napsali tentokrát několik skutečně silných skladeb. K nim kromě jmenované trojice úvodních věcí patří určitě další thrashový nátěr „Auroch“ či tvrdá „Fuck This Place“, kde do posluchače buší hardcore/punková kladiva. Vrchol celé kolekce se ale nachází pod titulem „Death To Dickie Duncan“, kde na sebe kapela bere spíše rock n rollový háv, kde je cítit inspirace Alicem Cooperem a kde až návykově působí lascivní ženské vokály. Tady jsou Gwar prostě nejsilnější… Nakonec se podařila i coververze „If You Want Blood (You Got It)“, kterou kapela hraje s velkou úctou k originálu a kde je Blothar místy až k nerozpoznání od Bona Scotta. Dobrá práce.
Zapřísáhlé odpůrce Gwar o svých kvalitách zase nepřesvědčí. O to je zbytečné se snažit. Ovšem svým fanouškům, kteří už pomalu lámali hůl, dávají pořádný dárek. Rozsáhlá diskografie těchto pošuků z Virginie (tak ne z Antarktidy?) dostává další zápis. Dost možná jeden z nejlepších.
|
