Přestože Jeff Scott Soto nepatří k vokálním horolezcům jako řada jeho kolegů, může se směle řadit k pěvecké světové extratřídě. Jeho síla totiž netkví v tom, že by ohromoval svým nelimitovaným rozsahem a řičel, až by praskaly bubínky, ale disponuje natolik silným a sytým hlasem, že je skoro ideálním zpěvákem pro jakýkoliv druh hardrockové hudby. Toho využívala řada slovutných umělců, od kytarových hrdinů Yngwieho Malmsteena a Axela Rudiho Pella až po ostřílené borce a někdejší členy kapel jako Dream Theater, Guns N`Roses nebo Mr. Big. Proto Sotova diskografie obsahuje už pěkně dlouhý seznam položek. A stále se rozrůstá, o čemž svědčí i nedávno vydaný debut „Psychotic Symphony“ superskupiny Sons Of Apollo a aktuálně poněkud překvapivě vydaná sólovka „Retribution“.
Soto i přes různá angažmá, kterých zažil nepočítaně, se sólové kariéře věnoval už od devadesátých let. Ovšem nikdy na ní nedokázal plně přesvědčit a člověk jej tak stále chápe jako výborného zpěváka, který je obklopen neméně schopnými muzikanty, ovšem už mnohem horšího autora a skladatele. Navíc si v poslední době pěkně podřezával větev deskami „Inside The Vertigo“ a „Divak“ (ty nejsou tak úplně sólovky, ale byly vydány pod hlavičkou projektu Soto), když se pustil do metalovějších vod a výsledkem byl naprosto univerzální, chudokrevný eurometal současnosti, za který nesklidil zrovna pochvalné reakce.
Že by pokračoval v sólové dráze a navázal tak na pět let starou „Damage Control“ se v současnosti až tak úplně nečekalo. Od letoška je totiž členem zmíněného projektu Sons Of Apollo, který jeho členové (soudě podle rozhovorů) chápou jako práci na plný úvazek. Na novou desku se chystá další jeho kapela W.E.T., plně funkční je také megalomanský projekt Trans Siberain Orchestra, jehož je Soto rovněž členem. Proto „Retribution“ působí tak trochu jako blesk z čistého nebe. Album šité horkou jehlou?
Jestli tomu bylo tak v případě loňských a předloňských alb projektu Soto (kvalita by tomu odpovídala), tak u „Retribution“ to rozhodně tak není. Soto se opět stáhl z metalové bažiny na území, kde to zná nejlépe a výsledkem je velice slušná kolekce jedenácti skladeb, které se rozprostírají v hardrockovém ranku, kde jsou povoleny jemné přesahy jak do AOR, tak na druhou stranu do heavy metalu. Skladby vesměs fungují dobře, včetně těch nejtvrdší jako je „Rage For The Year“, titulní „Retribution“ a z části také „Bullet For My Baby“, která kombinuje tvrdé heavy riffy s decentnější slokou a klasickým hardrockovým (dalo by se říct i stadionovým) refrénem.
Větší sílu má ale pro letošek Soto v těch lehčích (rozuměj spíše AOR) skladbách. Těm se sice vymyká „Reign Again“, kterou zpěvák jako jedinou nahrál s odlišnou sestavou než zbytek desky, jež působí trochu přežitým dojmem, ale ostatní podobně laděné věci typu „Last Time“ nebo „Dedicate To You“ fungují dost dobře. Stejně jako tři balady, které ostatně Soto vždycky uměl, ať už se jedná o klasickou powerbaladu ve stylu osmdesátých let „Feels Like Forever“, precizní a velmi silně gradující „Song For Joey“ nebo závěrečnou, křehkou „Autumn“, je to pokaždé poctivá práce. Ano, tady je Soto nejsilnější, to je jeho parketa.
„Retribution“ tak představuje příjemné překvapení. Soto poznal, kde je jeho místo a jaká hudba jeho hlasu sluší nejlépe, navíc po stránce kompoziční se na novince nachází v dobré formě, která mu poslední léta chyběla.
|
