Jsou alba, která se vám na první poslech líbí, na druhý ne, na třetí zase ano a takkhle se to vytravle střídá. Takovým případem je i třetí deska francouzských moderních metalistů Gravity. Může to být aktuální náladou, ale také faktem, že hudba Gravity má hodně pozitiv, ale také negativ, která snižují jinak velmi pozitivní dojem. Modern metal - trochu neurčitý pojem, ale Gravity do něho spadají poměrně přesně. Jenže, co je moderní? Tvrdé podladěné riffy, djentové kytary, brutální řev a čistý zpěv, groove, výrazné melodie, hardcore. To jsou ingredience, které jsou v metalu moderní, avšak už delší dobu a tak příliš nepřekvapí. Přesto dokáží Gravity zaujmout na první dobrou. Jedná se především o atmosféru, kterou kapela do metalového běsnění přináší. Tajemnou až vesmírnou. Rovněž francouzština zní výborně a netradičně.
Titulní skladba „Noir“ je pořádný nářez, kterému dominují djentové kytary a takřka deathcoreové nasazení. Zpěvačka Emilie řve vskutku parádně moc se s tím nemaže. Překvapení přijde v polovině skladby, kde blast beaty otevřou blackmetalovou bránu a chvilková vichřice vám smete účes z hlavy. Pak se hudba vrátí do středního tempa a ohromuje propracovanou atmosférou. Skvělé jsou různé drobnosti, jako klávesy a zvuky, kterých si napoprvé třeba ani nevšimnete. Prostě vymazlená píseň.
V šílených mathmetalových krkolomnostech se pokračuje i v „Le Premier Éclat“. Přibydou však i čistě death metalové momenty. Gravity však v jedné linii nevydrží dlouho. Hudba se mění a vlní se jak rozbouřený oceán. Core, djent, groove, death metal, alternativa. To vše v jedné skladbě.Následuje pěti-skladbová suita „Noctifer“. Zde si kapela vyzkouší vlastně vše, co umí. Emilie dokonce vytasí i čistý zpěv, který je velmi příjemný na poslech. V kombinaci s francouzštinou je to kouzelné. Co však zamrzí, je fakt, že i přes žánrovou pestrost se scénář písní poměrně opakuje. A všeho toho mathmetalového, djentového a coreového hlomození je člověk už za chvilku přejedený.
Přijde sice minutu a půl dlouhá nezvyklá odbočka ve formě kratičké rubanice „Démonarque II“, ale jinak můžu každou skladbu popisovat vlastně stejně. Na konci vás deska vyplivne unaveného a přesyceného. Kdyby mělo album například o čtyři skladby méně, byl by výsledek lepší. Pravdou je také fakt, že podobně hudebně smýšlejících skupin je dnes celá řada. Gravity jsou sice osobití, ale ne natolik, aby se dalo hovořit o něčem výjimečném. I tak složili ambiciózní nahrávku. S hudbou si umí vyhrát a především skvělé klávesy a místy až vesmírná atmosféra zní výtečně. Deska však už ve své polovině přestává být zajímavá a probít se na konec je poměrně náročné. Kdo je však fanda takových spolků jako jsou Veil Of Maya, Meshuggah, Vildhjarta nebo třeba i Gojira, mohl by být velmi spokojen.
|
